Krása českých mluvidel

recenze

Národní hrdost, člověk je zdeformován nynějším politickým směrem, který pod slovy národní hrdost vidí vyholenou lebku, hajlující ruku a nenávist k etnikům, jakýmkoliv. Jak směšné, jak smutné. Ponížením toho národního, ovšem toho skutečně národního, nikoliv syrečků, se dojde k vzývání evropanství a k oddanosti vyššímu celku, k odevzdání se. Národní uvědomělost, láska k vlastnímu národu, je nyní brána s rozpaky – ale ano, jste Češi, no, a co jako? Vemte to takhle, Češi, když někdo žije ve Varnsdorfu, také nekřičí, že je jenom Varnsdorfák, že odmítá být Čechem, je Čechem a zároveň Varnsdorfákem, tak jaképak copak, jste Češi, ale evropští a to evropské je ve vás to lepší, protože za lepší budoucnost se peroucí. A basta. – a tak je nelibozvučné v této agónii ryčného evropanství označováno za čecháčkovství, čímž mluvitel naráží na skutečnost – co české, to nízké, tak nizoučké, tak nizoulinkaté.

Naštěstí na tu národní hrdost nejsme sami, za námi stojí zástupy předků, kteří, pravda, více leželi, než stáli, ale nyní, když je spolkla hlína, hrdě ční a ukazovákem trčí na shodu přísudku s podnětem a řičí: to jsme pro tě vybudovali, lumpe jeden, nádherný jazyk s nádhernými pravidly, kterážto když porušíš, dobitkem jsi.

A byl tu jeden, který se strmě tyčí nad všemi čnějícími, jehož si pro pořádek nazvěme Pavlem Eisnerem. Bohulibá to tvář, češtinářsky správná, svůj jazyk milující, pravda, příjmení si Pavel Eisner nevybral právě české, ale dokonalost nevoní, to ví každý malý jouda. Jeho kniha Čeština poklepem a poslechem je prostý slovník slov, která Eisnera zaujala, ke kterým se chtěl v průběhu života vyjádřit, v kterých viděl možnosti, která chtěl dovysvětlit nebo jen připomenout, aby se na ně nezapomnělo. Protože jazyk, to je vám živá věc, která nechřadne, ale žene se kupředu, stále dál, jako sám národ, tu narazí na slepou kolej, odplivne slovo, které pak hnije už jen ve slovnících, huby české, huby nemyté i vymydlené se již netkne.

Pavel Eisner nebyl suchoprd, alebrž člověk veselý a humorný a pro vtip i přes plot skočný.

Dejme si kraťoulinké heslo ze slovníku.

Lulánky – Český zákon pomnožnosti i v oblasti sekreční, a právě v ní. Neboť lulánky mají příbuzné ve scankách.

Ovšem Eisner se nestavěl přes odpor stránek neustále do role šprýmaře. Jeho dílo, toť nekonečně krásné vyznání lásky a úžasu. Jazyku český, kráso mezi krásami, krůpěj slzavá mi padá z oka, když popatřím na tvůj ohyb laskavý, jakmile ozve se z úst pošťáka krásné – přišly vám peníze. Pravdou je, že by na mě s touto větou mohl pošťák i v mongolštině.

Krůpěj – Velmi krásné slovo, je v něm kanoucí tíha a do elipsy tíhnoucí a k pádu zrající čirost křišťálová.

Učme se ony technické a umělé (pro nás) jazyky, jakými jsou angličtina či němčina, křivme si mluvidla tou jejich neladností, ale naučme se nejdřív milovat svoji vlastní mateřštinu, protože čeština, to je náš tajný jazyk, kterému ostatní nerozumí, kterým si můžeme šeptat do uší ty naše poudačky o lásce a o zradě. Vždyť jen deset milionů lidí je schopno pochopit, co myslíme řízným Brýtro, když se jeden vyvalí z duchen jako mrtvý Hamletův otec, výraz ztýraný nočními běsy a s touhou po kafíčku…

Kafíčko – Zdrobnělina, tuším, jen česká. Je z širé oblasti zdrobnělin papáníčkových. Mlíčko, pivíčko, kafíčko, vínečko, rohlíček, houstička, polívčička, jatýrka, bifteček, šunčička, tucty dalších – hledejte si to jinde. I ti Vídeňáci, proslulí svým náruživým vyvařováním a svým hlubokým porozuměním pro papáníčko – je to rys mimo každou pochybnost daný pronikavou českou infiltrací vídeňského člověka – dotáhli to jen na některé z těchto zdrobnělin, tak Weinderl, Kipferl, Backhendl. Vedeme v tomto oboru jazykovém a ještě spíše jazyko-patrovém, vedeme zcela přebornicky.

Komentáře (1)

29.01.2014

binysek

a půvabné na Pavli Eisnerovi je to, že byl z dvojjazyčné pražské židovské rodiny, že si tedy češtinu jako jazyk svého srdce vybral a přes to, že kromě němčiny ovládal i řadu jiných jazyků, pouze češtinu opěvoval.