Král Krysa - Miévillův hrdina z kanálu

Miévillova prvotina nás zavleče
do temného Londýna devadesátých let, protáhne nás smrdutými splašky
v kanálech, abychom posléze mohli vylézt po zdech budov a shlížet na město
ze samotných střech. Zápletka příběhu je na fantaskní poměry až banální –
hlavní hrdina Saul je obviněn z vraždy svého otce, avšak z vězení jej
osvobodí tajemná postava, která se nazývá král Krysa. Nečekejte však krysího
dobráka Třísku, který by svého chráněnce učil bojovým uměním a morálním
zásadám. Král Krysa je postava bytostně arogantní a vše co dělá, činí jen pro
své vlastní dobro. A stejně jako hlavní hrdina nabubřele užívá vulgarismů. Proč
by také neměl, vždyť je král a patří mu tohle zatuchlé město.



V momentě, kdy se čtenář
dovídá, že Saul je jeho příbuzným, očekával by alespoň nějaký vnitřní boj
s myšlenkou, že je na půl krysa. To se ale vůbec nekoná. Zřejmě totiž
stačí, když je jeho matka označena za zasranou krysu a jako potvrzení Saulovy
vyvolenosti fakt, že nikdy nezvracel. Krysy totiž nikdy nezvrací, není jim
z ničeho špatně, sežerou kde co a pach hniloby či rozkladu jim není vůbec
cizí. Kapišto?

„Přestaň mektat!“ zahřímal král Krysa. „Ty si vo maléry přímo koleduješ,
synku. Jeden grázl tě chce vodkráglovat! Jak už jsem ti říkal, má tě na mušce,
seš štvaná zvěř, jde ti po krku… a mně taky.“

„Tak mi, kurva, řekni, vo co tady de!“ vyštěkl Saul a najednou na krále
Krysu vycenil zuby. Nastalo dlouhé ticho. „Furt něco meleš, mluvíš
v hádankách, jako kdyby sis myslel, žes vystoupil z nějaký zasraný
pohádky, ale já nemám čas čekat, až mi řekneš, jaký z ní plyne poučení!
Něco po mně jde? Super. Co to je? Řekni mi to, vysvětli mi, o co tady, sakra,
kráčí, nebo drž hubu.“



Tam, kde vystupuje do popředí
Saulova literární plochost, maskující se za citové uvědomění vztahu s mrtvým
otcem a přemýšlení o krysí společnosti, se objevuje jako protipól brutalita
jeho neznámého soupeře, který si nebere servítky a zabíjí spíše pro potěšení
než z jakéhokoliv vnějšího donucení. Brutalita zastřena závojem klidu a
ješitnosti, jež může být narušena pouze chvílemi údivu, že ne všichni tancují,
jak hudebník píská.



Krysí hrdinové pozbývají či
pozbyli lidských citů a vůbec lidskosti jako takové, krysy prostě hrabou samy
za sebe a jejich hlavní myšlenkou je mít silného vůdce, jenž jim ukáže směr. Miéville
chápe, že kde něco ubere, musí jinde přidat. Zřejmě z toho důvodu se
setkáváme se Saulovými přáteli, kteří jsou svou lidskostí mnohem věrohodnější,
než kdejaká nadpřirozená bytost. Zmiňuji-li lidské aktéry, nelze z výčtu vynechat
postavu inspektora Crowleyho, kterýžto v příběhu vystupuje spíše jako
postava zcela nadbytečná a omezující se pouze na poukazování policejní
neschopnosti.



Cítil se jako komiksový superhrdina.

Ratman, krysí muž, pomyslel si, když ji držel. Konám dobro s využitím
svých zvláštních krysích sil. Pomáhám duševně nemocným. Nosím je po Londýně
rychleji, než tečou sračky kanálama. Ušklíbl se sám sobě.



Temný Londýn je zde popsán tak
důkladně, až jsem nabyl dojmu, že Miéville je zpropadený perfekcionista, který
kdyby nepopsal jednu z budov či neoznámil, na jaké se nacházíme ulici,
město by se pod tíhou této viny na místě zbortilo. Čtenáři, kteří neholdují
popisným pasážím, si zde mohou vylámat zoubky. Autor si také vypůjčuje některé
věci od Gaimana a upravuje je podle sebe, ať už se jedná o temný popis Londýna z Nikdykde
nebo postavu Anansiho z Anansiho chlapců. Jestliže je ale popis města základním
kamenem, pak popis hudby a zvuků je stěžejní notou linoucí se napříč všemi
tělesy příběhu. Hudba je zde jak lékem na bolavou duši, vytržením z běžného
života, tak nástrojem ovládání a moci. Zvuky zní odevšad a Miéville si s nimi
umí nádherně pohrát, promísit a vykouzlit obdivuhodnou směsici, která vás zcela
ohromí a prostoupí.



Tato basová linka dlela v očistci. Vrhala se do světa s neustále
se opakující vlnou nadšení a čekala na vysvobození, které nikdy nenastalo. Natasha
pomalu přikyvovala hlavou. Toto byl breakbeat, rytmus mučené hudby. To milovala.
Opět pohnula rukama. K basovému základu se přidal dunivý beat, činely
rachotící jako hmyz. A zvuk se spojil ve smyčce.



Miéville jakožto neomarxista se
toto politické myšlení snaží zabudovat i do příběhu nenásilnou formou, což se
mu docela daří. Marxistická myšlenka se zde objevuje jako by jen tak mimochodem
v jemných náznacích a celkový dojem z knihy rozhodně nekazí. Konec příběhu
však vyznívá spíše absurdně, protože pointu až neskonale přemršťuje politickou
agitací.



Sečteno a podtrženo Král Krysa
je velmi zajímavým městským fantasy, chvílemi vyznívající až komiksově, byť s chybějícím
vysvětlením mytologie králů, nepřirozeným hrdinou, který se vyrovnává s nově
nabytou silou. Hlavně je ale románem s úžasnými popisy města či hudby, uchvacujícími jazykovými výrazy a neskonale zvráceným záporákem.

70%