Cesta Harolda Freye jako únik ze stereotypu

recenze

Spíše než Nepravděpodobná pouť Harolda Freye, by kniha měla nést název Nečekaná pouť. Kdo by také čekal, že když stařík vyrazí odnést dopis do poštovní schránky, že se už nevrátí, ale vyrazí na předlouhou cestu.
Ono se řekne, že děda už je senilní, krajíc si pořádně neukrojí, ruplo mu v bedně a teď snad začal věřit v kouzlo zázraků. Umírající kamarádce, kterou dvacet let neviděl, se snaží zachránit život tím, že dodrží vlastní slib, že ji navštíví pěšky. Pomátl se, či zešílel? Kupodivu si to většina lidí, s nimiž se Harold potká, nemyslí. Dokonce mu přejí štěstí a zdárnou cestu. Snad jen jeho manželka je rozumná bytost, když jej považuje za hlupáka, který netuší do čeho, a to doslova, jde.

Považte sami, cesta, kterou se Harold snaží ujít z Kingsbridge do Berwicku nad Tweedem je dlouhá více než 600 mil, což je zhruba stejně daleko jako letecky z Pardubic do Paříže. Harold si ale nemyslí, že by vzdálenost měla být něco nepřekonatelného, s trochou nadsázky by se dalo říct, že o cestování přemýšlí jako o delší procházce do města a zpátky, byť opakující se každý den.

Věrným společníkem na cestě je jeho paměť, okolo níž se vše točí. Příběh je tvořen vzájemným prolínáním současnosti a střípky z minulosti, které ze začátku působí spíše jako drobky padající od úst, než jako celistvý dlabanec. Tu se vyskytne odstavec o odcizení se s manželkou, aby byl přerušen větou o jeho synovi a následně přehlušen stránkou barvitého vylíčení pozvolného se sbližování s Queenie. Tok myšlenek prostě nejde na pokyn zastavit a tak se vzpomínky valí jako lavina na svět, a to hlavně takové, o kterých si člověk myslí, že už jsou dávno pohřbené pod tlustým nánosem prachu. Nelze nejít a nemyslet. Vzpomínky příjemné i nepříjemné jsou nahlíženy ze všech stran, v duchu jsou přehazovány jako horké brambory, aby se na jejich místo mohly prodrat zase jiné.

Stejně jako nejde nevzpomínat, nelze se nepotkávat s lidmi. Pravda, šlo by to, kdyby byl Harold trénovaný maratonec s plnou polní na zádech a mohl si dovolit obcházet města přírodou. Jenže přesně tohle náš hrdina není. Je to strnulý starý pán, který se za každou cenu snaží vyhýbat všem nepříjemnostem, nevyčnívat z davu, přihrbit se v běžné šedi života. Zvláště, když na cestu vyrazil jen tak na lehko, v jachtařských mokasínech, kreditkou a dopisem v ruce. A tak setkávání s lidmi hraje důležitou roli v celém příběhu. Většinou se jedná o příjemné lidi, kteří si rádi vyslechnou Haroldův příběh o jeho cestě na záchranu kamarádky, pohostí jej u sebe, nabídnou mu přespání nebo mu dají nějaké doporučení na cestu. K vlastním vzpomínkám tak přibývají příběhy dalších lidí, kteří se rádi svěří se svými problémy. Všechno to pak formuje staříkovu osobu. Z většiny setkání je mnoho zapomenuto, ale to, co zůstane má v sobě silný náboj.

Ač nepravděpodobná pouť hraje na emotivní strunu, nejedná se o srdcervoucí příběh, který by měl vyznívat jakkoliv kýčovitě, či se snažil o vyždímání čtenářových slz. Je napsán jednoduchým jazykem bez jakýchkoliv kudrlinek a vzletných popisů. Na první pohled se jedná o cestu banální, něco, čeho může dosáhnout každý z nás, kdyby chtěl. Jenže většina nechce, proto je ve své jednoduchosti tento příběh tak silný. První polovina knihy je prostoupena hlavně nadějí na zdárné dokončení úkolu, kdežto pozdější pasáže se nesou v temných proudech myšlenek.

Autorka má můj obdiv, neboť jsem se obával, že Haroldovi vytýčí jasný směr cesty a bude se jej držet jako klíště. Potěšilo mě proto, že se neustále objevovala nová témata, která právě cestování (respektive pouť) nabízí. Také je potěšující vidět, že postava není plochá, ale že jedná v rámci svého způsobu života. S povděkem musím kvitovat, že postavy neustrnou ve vývoji, protože když už si myslí, že všechny nástrahy překonaly, stihne je další etapa překážek, s kterými se musí vypořádat.

Věřím, že závěr knihy dojme nejednoho čtenáře a jak byla celá pouť očekáváním záchrany Haroldovy kamarádky, konec je šokujícím uzavřením jedné z životních kapitol.

Smutný, humorný a hlavně uvěřitelný příběh o nalezení nejen sama sebe, ale i dávno
ztracené lásky.

Komentáře (0)