Konec, o jakém se vám ani nesnilo

recenze

Napůl divoký (2015) / Bolkonská (381 views)
Konec, o jakém se vám ani nesnilo
Nathan je zpátky. Nebo lépe řečeno, nikdy neodešel. Počkal na nás v kruté zimě uprostřed temného švýcarského lesa, až si ho jako věrní čtenáři přijdeme vyzvednout.

Jelikož ovšem nejsme fiktivní, potřeboval pomoc od někoho zevnitř příběhu. Potřeboval pošťouchnout, aby se pohnul z mrtvého bodu. Tím pomocníčkem, který se o to postaral, je Nesbitt. Pro mě je to jednoznačně nejzajímavější (a taky nejzábavnější) postava celé knihy. I se svou elegantní obchodní partnerkou tvoří skvělou dvojku, z nějakého důvodu si je představuji nakreslené jako z filmu Tima Burtona.

Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a vešel Nesbitt, nesl tác. „Čas na baštu!“ oznamoval. „Nesu jenom trochu čaje a toasty, Van.“
„Děkuju ti, Nesbitte. Mohl bys požádat Gabriela, aby se k nám také připojil, prosím?“
„Teď?“
„Tak nějak si to představuju,“ přikývla Van.
Nesbitt zmizel, mumlal přitom: „Já vlastně nejsem sluha, víš. Jsem v tomhle vztahu partner a myslím, že oba víme, kdo je ten, kdo dře ze všech nejvíc...“ Ale jeho hudrání sláblo, jak se vzdaloval chodbou.
„Bez něj bych byla jako ztracená.“


Co dál. Četla jsem a dělala jsem si u toho poznámky, a teď zpětně zjišťuji, že jsem docela intenzivně řešila Annalise. Já tak obecně nemám ráda tyhle křehké bledule, co nevědí nic o světě a o lásce vlastně taky ne, tak jsem ji sledovala pohledem řekněme předem podezřívavým. Nejdřív se mi líbilo, že zůstává jaksi neurčitá. Něco říká, ale moc jí nevěříte. Přitom nemáte důvod jí nevěřit… Prostě nevíte.

Pak se chová jako úplná kráva a pak na konci udělá něco, co by vás v životě nenapadlo. Ji by to nejspíš taky nenapadlo ani ve snu, řekněme, že koná impulzivně. Zároveň ale logicky a jaksi úplně strašně. Musím si to nechat pro sebe, byl by to obrovský spoiler.

Co mě štvalo – byla tam místa, i kdyby jen dvě, kde mi to přišlo trochu nedomyšlené, nebo hrdina trochu hloupý. Vystřílet do někoho zásobník, když víte, že další člen nepřátelské gardy stojí o pět metrů dál? Ale jako fajn. On je Nathan stejně zručnější s tím nožem, že.

Druhá věc, co mi docela mocně lezla na nervy, je hrdinovo věčné dojetí. Já chápu, že je to jeho otec a on ho dlouho neviděl, a navíc je vnitřně zmatený, ale copak musí mít pořád slzy v očích?

Noooo nevadí. Koneckonců Nathan je psychologicky složitější, líbí se mi ten jeho nervní rozměr, a taky jeho nedoučenost, je hrubý a občas vlastně trochu neobratný, a do toho občas podléhá emocím, proč ne. Úplně bezvýhradně se mi líbí ve své zvířecí podobě (ano, pokud si vzpomínáte, v té geniální scéně se zastaveným časem a vločkami sněhu dostal Nathan od otce Nadání…). To jsou výborně napsané scény, to jsem si vysloveně užívala.

Hvězdičku oproti první části jednu strhnu. Až na ten famózní závěr mi kniha nepřišla zas tak úžasná. Každopádně třetí díl si přečtu, neváhám ani vteřinu.

Komentáře (0)

kniha Napůl divoký recenze