Komu důvěřovat

recenze

Zazvoní telefon a vy se z něj dozvíte, že nemáte věřit své matce, protože to v hlavě nemá v pořádku a musí se jít léčit. Vzápětí ona dorazí a naopak tvrdí, že z ní chtějí udělat blázna, protože přišla na něco, co má zůstat skryto.

Hned od začátku dobře rozehraný příběh, kdy vás prostě zajímá, kdo z nich má nakonec tedy pravdu, jestli obviňovaná matka Tilde nebo její manžel Chris. Daniel však sám neví, co se mezi rodiči mohlo stát, vždyť ještě donedávna to byl tak úspěšný pár, zároveň se ale obává toho, že se navíc zhroutí i představa rodičů o něm samotném. Nežije totiž se slečnou, ale s přítelem Markem.

Zajímavé prostředí švédské samoty okořeněné záhadnými dívkami Frejou a Miou, které dodávají příběhu notnou dávku tajemna. Řádky se čtou jedním dechem, dokonce ani na chvíli nepochybujete o ničem, co je zde napsáno. Příjemné je i to, že kapitoly nejsou nikterak obsáhlé, takže můžete od toho kdykoliv odejít, pokud vás to ale pustí.

Mně to šlo poměrně těžko, protože jsem chtěl vědět, jak vše vyvrcholí. Sympatickou postavou pro mě byla právě Tilde, která je zde vykreslena opravdu výborně. Ostatní jí tu dělají tzv. druhé housle a přišlo mi, že jsme se o nich poměrně málo dozvěděli, dokonce i o samotném Danieli, kterému je vše sdělováno. Škoda!

*
Máma vstala, otevřela kredenc, chvilku v něm hledala, než našla cukr, pak si hrst nabrala a opatrně ho přede mnou vysypala na stůl, dlaní ho rozhrábla do rovnoměrné vrstvy. Špičkou prstu nakreslila doprostředka jemným bílých krystalků tvar ostrova.
…Pokud jde o sex, víš, o čem lidi sní víc než o čemkoli jiném? Aby měli nějaké vlastní soukromí, prostor, kde můžou dělat cokoli a okolní svět se o tom nikdy nedozví. Nikdo tě nebude soudit, nebudeš mít žádné závazky, nebudeš se stydět, nikdo se nebude tvářit nesouhlasně ani tě za to postihovat. Když jsi bohatý, je takovým místem třeba jachta na širém moři. Když jsi chudý, může to být sklep, kde si schováváš nemravné časopisy. Když bydlíš na venkově, je to nějaký ostrov hluboko v lese. Nemluvím teď o milování, ale o takzvaném šoustání. To chce každý před světem utajit…
*

Minul mě fenomén knih tohoto autora a po knize Farma toho možná i začnu více litovat než kdy předtím. Tom Rob Smith dokáže udržet každého v pozoru a přitom nepoužívá žádné složitosti, prostě se vcítí do jednoho hrdiny a vypráví to z jeho pohledu natolik bravurně, že mu vše musíte sníst i s navijákem. Viděl jsem jeho zfilmovaný příběh Dítě číslo 44, nemohu soudit, jestli se scénáristi odklonili nebo ne, ale mně se to líbilo, protože to mělo hloubku a vnitřní sílu, kterou to na diváky přeneslo. V tom je právě to kouzlo tohoto spisovatele, hodí na vás proud emocí, které on chce.

Komentáře (0)