Kniha Stoka je vše, jen ne sentimentální
recenze
Stoka (2021) / Skácelová
Stoka spadá do žánru detektivky a krimi, ale lehce vybočuje z mantinelu do žánru psychologického románu. Kniha je založena na několika dějových linií. Zápletka je velmi průhledná, avšak poutavá a průhlednost škody nepřináší, ba naopak. Vypravěčem je policista, který vypráví v první osobě o své práci, zároveň jsou zde uváděny příběhy narkomanů, zlodějů a násilníků. I přes ty nejhorší věci, co člověk může člověku udělat, autor, i ty největší žijící trosky a lidské hyeny, udržuje ve svém pojetí, jako lidi, což je velmi nelehké a za to si autor zaslouží obdiv. Právě tím však dodává přesvědčivost postav, protože v reálném životě žije každý člověk jen tak, jak umí. Prostředí je líčeno stručně a věcně. Struktura a tempo příběhu jsou strhující. Kompozice je chronologická, paralelní a řetězová. Jazyk je veden v hovorově kořeněné řeči. Humor mi připomíná Haškovo Švejka, který čerpal neomezené množství vtipu ze špatného systému samotného státu a vlastní doby. Dialogy přirozeně posouvají děj. Knihu bych doporučila číst čtenářům nad 15 let. Název knihy mistrně vystihuje prostor niterní i fyzický, ve kterém se postavy, bez rozdílu, vyskytují. Ať už si to uvědomují nebo ne. A abych se zmínila i o slabém místě této knihy, tak ta se, dle mého mínění, nachází na straně 189, a to z důvodu, že je poslední. I když byla kniha včas ukončena a všechny dějové linie řádně uzavřeny, bodlo mě u srdce, že jsem na konci. Goethe napsal v jednom ze svých děl, že by si přál, aby se jeho kniha stala člověku nejlepším přítelem. Po dočtení Stoky mi přišlo, že jsem opravdu přítele ztratila, což se mi u knih často nestává. Přes depresivní příběhy lidí, ze kterých zbyly jen těla se zvířecími potřebami a nehoráznou drzostí dojí ze státu maximum a přes evidentní sisyfovskou práci policistů, kteří mají jednou za čas úspěch, jsem si knihu oblíbila. Otázkou jen je, milí čtenáři, jestli jste dost silní, přijmout holou realitu a začít číst.
