Kniha, kterou nedokážu nemilovat

recenze

Miles (nebo také Váleček) přichází na internátní střední školu Culver Creek začít nový život. A to se mu - i s jeho zdrženlivým chováním a zálibou v posledních slovech slavných osob, skutečně podaří. Kromě spousty přátel potkává také Aljašku Youngovou - dokonalou a velmi osobitou dívku, která mu zamotá hlavu i srdce. Ale kde je to velké Možná, za kterým se Miles celý svůj dosavadní život žene? A jaká je cesta z labyrintu?

Ale já neměl odvahu a ona měla kluka a já byl nemotorný a ona byla nádherná a já byl beznadějně nudný a ona byla nekonečně fascinující. Šel jsem tedy zpátky do svého pokoje, plácl sebou na spodní postel a myslel jsem na to, že kdyby lidi byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán. (~ str. 102)

Jak jinak bych měla tuto recenzi začít než opěvováním Johna Greena? Jeho vtipy, myšlenky a metafory jsou natolik fascinující, že jim málokterý teenager dokáže odolat. U čtení této knihy jsem pořád měla v ruce lepící papírky, kterými jsem si zakládala citáty, které mě nejvíce zaujaly. A můžu jen potvrdit, že jsem těch papírků spotřebovala spoustu, protože John Green je zkrátka a dobře John Green.

Ještě bych se chtěla trochu podrobněji zmínit o citátech fiktivních knih v knihách Johna Greena. Je to něco, co mě totiž nepřestává fascinovat. Nejen, že John Green dokáže vytvořit úžasné knihy, které zaujmou čtenáře po celém světě, ale ještě v nich vymyslí další knihy, které pak ve svých knihách cituje. Je to sice blázinec, ale naprosto dokonalý blázinec...

Co je to sakra okamžik, nic není okamžité. Instantní rýže trvá pět minut, instantní pudink hodinu. Pochybuju, že okamžik oslepující bolesti někdo vnímá jako okamžik. (~ str. 164)

Příběh a zápletka knihy Hledání Aljašky mi celkově sedly lépe než například u Papírových měst. Kniha byla napínavá od začátku až do konce a ani tempo vyprávění se moc neměnilo, což mi naprosto vyhovovalo. Kniha mě už na začátku zaujala názvy kapitol a po zjištění, co vlastně znamenají, jsem nebyla ani trochu zklamaná. John Green si dal tentokrát záležet na napínavosti příběhu a předvedl, že umí do knihy vložit i obrovské množství akce.

Jediné, co lze příběhu vytknout, je paradoxně pár nerealistických detailů (když si kniha staví na své reálnosti). Například se mi zdálo, že všichni pořád kouřili a pili vodku s mlékem, což u nás na střední rozhodně takhle nefunguje... Jinak jsem narazila ještě na pár nesrovnalostí, ale ty snad ani nestojí za řeč. Celkově jsem totiž byla dokonce mile překvapená povedeným českým překladem.

A jaká byla Aljaška? Přesně taková, jak se píše v oficiální anotaci: nádherná, chytrá, zábavná, sexy, sebedestruktivní, ujetá a naprosto fascinující; kapitola sama o sobě. Zamilovala jsem si ji hned na první stránce, kde se objevila. Stejně tak jsem si kupodivu oblíbila i mužské hlavní postavy - především Takumiho a jeho rap, ovšem i Miles a Chip mi přirostli k srdci...

Když jsem si Hledání Aljašky přála k Vánocům, nevěděla jsem, jestli dělám dobře. Tato kniha však pro mě po zklamání z Papírových měst představovala opravdu milé překvapení. Tentokrát John Green kromě svých dokonalých vtipů, myšlenek a citací imaginárních knih předvedl i schopnost popisu akce a napětí, kterého jsem v jeho dalších knihách tolik neviděla... Kromě pár nerealistických detailů nemám knize co vytknout, a tak volím následující hodnocení:

Kniha: 4,5/5
Obálka: 2/5

Vždycky jsem nerad psal ke školním pracím závěry - člověk tam opakuje to, co už řekl, jen se slovy Závěrem nebo Lze tedy shrnout. Tak jsem to neudělal - místo toho jsem rozebral, proč to považuju za důležitou otázku. Lidé chtějí bezpečí, psal jsem. Nedokážou snést představu, že by smrt byla jen velké černé nic, nesnesou myšlenku, že by jejich blízcí neexistovali, a neumějí si ani představit, že by oni sami neexistovali. Nakonec jsem došel k závěru, že lidé věří v posmrtný život, protože nedokážou nevěřit. (~ str. 116)

Marky

Komentáře (0)