Kniha, která změnila můj pohled na svět

recenze

Řasnatci (2016) 5 z 5 / AliceNatura
Řasnatci

Když jsem před několika týdny brouzdala po jednom virtuálním knihkupectví, zamrkala na mě mezi novinkami obálka knihy Řasnatci. Její růžový podklad se nedal přehlédnout, proto jsem nakoukla do anotace – jakýsi partnerský příběh o dívce, která potká muže svých snů. Že by růžová knihovna? To by však anotace nekončila větou: ”jaké následky může mít přílišná zamilovanost a naivita.” A protože jsem se chtěla mimo jiné dozvědět, co znamená slovo řasnatci, které jsem před tím nikdy neslyšela, kniha skončila v nákupním košíku.
Hned v úvodu jsem si uvědomila, jak je kniha čtivá a měla jsem pocit, jako kdybych sedla na horskou dráhu a ta se se mnou nezadržitelně řítila dopředu. Zvědavost, jak to bude pokračovat, mi nedovolala čtení přerušit. V celém románu není jediné nudné místo, děj stále rychle běží dopředu a po celou dobu jsem byla v napětí, co bude dál. Celý děj je střídavě vyprávěn ze dvou autorských perspektiv, z pohledu JÁ formy v přítomném času a z pohledu vševědného vypravěče v minulém času. Tyto dva pohledy se střídají po kapitolách, takže čtenář se v příběhu nijak neztrácí. Postavy jsou tak velmi důkladně vykreslené, že k nim s každou další kapitolou získáváte stále silnější vztah. Pořád víc je vám líto Hany a pořád víc nenávidíte toho hnusného Milana. A když čtete popis perverzností, kterých se Milan dopouští, zvedá se vám z něho žaludek. Ještě nikdy jsem necítila k žádné románové postavě takovou nenávist, jakou jsem pociťovala k Milanovi. Když jsem knihu dočetla, přemýšlela jsem, jestli tak odporný člověk, jako je Milan opravdu může existovat. A jestli, my ženy, jsme opravdu tak naivní a necháme se nějakým idiotem tak snadno manipulovat. A v tom jsem si vzpomněla na příběhy, kterými nás denně zásobují zprávy, o všech těch fyzicky týraných ženách nebo o ženách, které jejich partner dokonce zavraždil. Stačilo zalistovat hlouběji v paměti a začala jsem tyhle příběhy vidět i mimo zprávy. Vzpomínám na kamarádku, která za svého partnera platila dluhy, a exekutoři si v jejím bytě podávali kliku u dveří. A vzpomínám na další kamarádku, která dlouhé roky živí svého nezaměstnaného partnera, o němž je známo, že se jí za její dobrotu odvděčuje častými nevěrami. Vzpomínám na svoji sestřenici, jejíž bývalý manžel jí neplatí žádné alimenty, po rozvodu od něho neviděla nikdy ani korunu. Vzpomínám na kamarádku, která má každou chvíli modřiny v obličeji, občas dokonce i nějaké zlomené žebro či zlomenou končetinu. A když zavzpomínám ještě trochu víc, vidím sebe a svůj vztah před mnoha léty, kdy mi můj přítel kradl peníze, aby měl na automaty a alkohol. Vzpomínám na tento svůj úplně první vztah a uvědomuji si, že jsem na něj skoro zapomněla, a nebo jsem ho prostě záměrně vytěsnila ze své paměti. Nechtěla jsem tehdy vidět, s kým žiji, podobně, jako to nechtěla vidět Hana, hrdinka románu Řasnatci. Myslím, že hodně z nás jsme v životě narazily na nějakého toho řasnatce, ale protože si samy před sebou nechceme připadat jako hloupé husy, vytěsňujeme tyhle zážitky ze své paměti a tváříme se, že se to nikdy nestalo. My ženy přece nejsme tak hloupé, abychom si za partnera zvolily nezaměstnaného flákače, nevěrného děvkaře, zloděje a gamblera či agresívního násilníka. My ženy přece nejsme tak hloupé, abychom se do někoho zamilovaly jen proto, že má krásné husté vlasy, výrazné oči či atletickou postavu. Tyhle věci se přeci dějí jenom v románech, nebo ne? Chtěla bych věřit, že paní spisovatelka Dana Kellnerová ve svých Řasnatcích pracovala pouze s čistou fantazií a toho svého zrůdného Milana si od hlavy až k patě celého vymyslela. Ale něco mi říká, že takových Milanů mezi námi není zrovna málo. Uvědomuji si, že podobné pocity a úvahy ve mně vyvolaly už před několika lety romány Simony Monyové. Z nich ovšem nevyzařoval ten pocit čehosi skutečného a opravdového tak silně, jako vyzařuje z Řasnatců.

Komentáře (0)

Přidat komentář