Kniha, která vás buď nadchne, nebo vytočí

recenze

Spolčení hlupců (1995) 3 z 5

/ Faila

Spolčení hlupců napsal John Kennedy Toole, rodák z New Orleans, v roce 1967. Dva roky se poté dohadoval s nakladatelským lektorem, který po různých úpravách knihu nakonec odmítl vydat. I to byl patrně jeden z důvodů, proč se J. K. Toole v roce 1969 ve svém Chevroletu udusil výfukovými výpary. Sedm let pak trvalo jeho matce, než v té době již pomuchlaný a špatně čitelný rukopis dostala do rukou spisovatele Walkera Percyho. Ten z něj byl nadšený, stejně jako mnoho lidí po něm. Román byl v roce 1980 vydán, o rok později získal Pulitzerovu cenu, dodnes je překládán a prodáván po celém světě a disponuje nemalou fanouškovskou základnou, která Spolčení hlupců považuje za kultovní dílo.

„Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.“

Úvodní citát Jonathana Swifta připravuje čtenáře na příběh zneuznaného génia Ignácia J. Reillyho. S ním se setkáváme v okamžiku konfliktu s policistou, který nakonec vyřeší Ignáciova matka, nechá policistu zatknout někoho úplně jiného a sama se svým synem peláší pryč. Z obav, že by je policista pořád sledoval, schovají se v podniku s názvem Noc rozkoše, striptýzovém pajzlu. Při návratu autem domů narazí matka, silně ovlivněna několika pivy, do domu, jehož majitel po ní posléze žádá nemalou finanční úhradu. Ačkoliv je Ignáciovi třicet let, veškeré jeho snahy najít si práci ztroskotávají, veskrze proto, že jsou pod jeho úroveň a on se odmítá čemukoliv přizpůsobit. Pod vlivem finanční tísně ale Ignáciova matka na svého syna zatlačí a ten si proto práci najít prostě musí. Svérázný člověk to ale ve svérázném světě nemá vůbec lehké, zvláště je-li vyvoleným géniem a má-li problém s pylorickou záklopkou.

„Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty, v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků.“

Začíst se do této knihy může být velmi obtížné. Začátek je hutný, převažuje (místy velmi obsáhlý) popis nad dějem a především se pomalu seznamujeme se svérázným hlavním hrdinou, který je na první dobrou sympatický asi jen málokomu. Již první scéna je velmi absurdní a čtenář se tak pomalu připravuje na styl a specifický humor díla. Kniha má být satirou na New Orleans, v němž se odehrává, a na zdejší společnost. Větší část knihy se věnuje Ignáciovi, kterého život zavede na různá místa s roztodivnými kreaturami, a všechna tato dobrodružství sledujeme z Ignáciova nadmíru arogantního, povzneseného a všeobecně kritického pohledu – ten nám nabízí ve svém deníku, svém životním díle, které sám nazývá „obšírná obžaloba proti našemu století“. V knize se shledáváme i s několika vedlejšími postavami a jejich příběhy, které všechny započaly právě setkáním s Ignáciem. Styl jednotlivých epizod se různí, někdy se jedná o téměř absurdní dramata, jindy o zcela běžné a ničím zvláštní situace. Postavy jsou veskrze všechny jakýmisy karikaturami, lehce přehnané a ve výsledku tragikomické.

„Tu trubku považuju za dobře vynaložené peníze, třebaže naše sousedka, slečna Annie, je jiného názoru. Jestli mi ještě jednou zabouchá na žaluzie, tak na ni chrstnu vodu.“

Hlavního hrdinu si zamiluje málokdo, ačkoliv i tací se jistě najdou. Podle různých recenzí a kritik by se dalo říct, že jsou lidé, kteří Spolčení hlupců milují, lidé, kteří ho nesnáší, a lidé, kteří ho ještě nečetli. Příznivci knihy jí dělají bohužel trochu medvědí službu, protože otevíráte-li přechvalovanou knihu, máte nemalá očekávání. Kniha je však specifická a každému prostě nesedne. Její humor je ale vytříbený a styl psaní mistrný. Už jen reakce na hlavního hrdinu ukazují, jak skvěle jej dokázal autor vykreslit. Negativní reakce často také spočívají v tom, že se čtenáři při čtení některých situací necítili komfortně, snad jim dění v nich přišlo až moc realistické – a umět takto vystavět příběh, to chce jistě značnou dávku umu. Absurdnost těch druhých situací zase vypovídá o autorově fantazii a citu pro drama.

„Byla jsem u zpovědi, Ignácie, řekla jsem velebnýmu pánovi úplně všechno a on mi řek´: ,Nepřipadá mi, že by to byla vaše vina, dobrá ženo. Spíš mi připadá, že jste na vlhký vozovce dostala malej smyk.´ Já jsem mu řekla o tobě, povídám: ,Můj synek tvrdí, že mu bráním ve psaní do těch jeho notesů, sepisuje ty svý rozumy už málem pět let.´ A velebnej pán na to povídá: ,Jo? To mi nepřipadá moc důležitý. Řekněte mu, ať vyjde na vzduch a vobstará si ňákou pořádnou práci.“ „Není divu, že se s církví neshodnu. Správně tě měl hned v té zpovědnici zbičovat.“

Mně samotné byl bohužel Ignácius velmi nesympatický a jeho chování k lidem okolo mě místy až bolelo, zejména pak vůči jeho matce. A humor knihy mě nenadchl natolik (upřímně jsem se zasmála asi jen dvakrát), abych si při jejím dočtení hluboce neoddychla. Překvapují mě nadšené reakce na ni, ale nutí mě to se k ní někdy v budoucnosti opět vrátit a zkusit to s ní znovu. Rozhodně však nemůžu říct, že jde o podprůměrné dílo, už jen ocenění, která Spolčení hlupců získalo, dokazují opak. Je to ale zřejmě jedna z těch knih, které vás dostanou – ať už v pozitivním, či negativním smyslu.