Kluk spolkne pointu

recenze

Některé knihy se k Vám dostanou zvláštními cestami, a pokud by tato neležela v Marakéši na nočním stolku našeho nového kamaráda, odvažuji se říct, že bych se k ní zřejmě nikdy nedostala. Ale příležitost může dělat i čtenáře, a protože mi na dlouhé cestě začalo povážlivě docházet čtivo v zemi, kde jsem negramotná, poprosila jsem majitele knihy o dobrý skutek a on mi rád vyhověl. Kniha se přesunula z jedné motorky na druhou k úlevě svého majitele. Moto-kufry nejsou nafukovací, dobrý skutek platil na obě strany.

K příběhu samotnému. Vypráví jej mladší ze dvou bratrů Eli Bell, jehož starší bratr August nemluví, máma se probíjí životem s jehlou v ruce (není švadlena), svého vlastního otce neznají a mámin přítel Lyle je jejich rytířem v bílé zbroji (heroin je taky bílý). Mají chůvu Slima, což je veterán a hvězda kriminálu a nyní jejich výrazně postarší opatrovník a údajný vrah taxikáře. Jejich život probíhá na vícero australských adresách, narušují jej příšerné události v souvislosti s emoční nestabilitou jejich rodičů a různých opatrovníků a nejvýraznějším problémem jsou drogy, síť jejich prodeje a zapojení do toho všeho ze strany vážených občanů.

Ti jsou totiž na rozdíl od Eliho okolí bez poskvrnky, a když Eliho dosavadní sny rozdrtí jeden takový zásah naštvaného dealera a jeho mlátičky, Eli přijde o více než jen svou dětskou nevinnost. Nezbývá, než vzít osud do svých rukou, posbírat to málo, co mu na světě ještě okolnosti zanechaly a pokusit se udělat z toho to nejlepší, co zbývá. A mimo jiné si také zkusit plnit své sny, které byť se zdají nereálné, jsou tím pravým hnacím motorem, jaký klukovi ze špíny předměstí Brisbane ještě může zbývat.

Co k příběhu dodat. Nitky jsou na první pohled těsně propojené, že bez hrozby odhalení pointy děje lze více napsat jen málo, na druhou stranu jsou jednotlivé části a zásadní zvraty od sebe stylisticky tak vzdálené, jako by šlo spíše o knihu povídek s různým obsahem, než o souvislý příběh. Autor se zmítá mezi existencionálními úvahami o životě, nevlídnosti života ve stínu drog, vnímání tohoto světa malými dětmi, a když už je květnatého opakování slov až přespříliš, pokusí se rozjet bezva thrillerové rozuzlení, které je sice opravdu výborné, ale působí dojmem, jako když jíte nedochucené jídlo a na jeho konci to psychicky nevydržíte a zlijete jej kečupem pro lepší požitek. Je to divné a většina přihlížejících to odsoudí. Ale vy to nakonec ani tak neřešíte, hlavně, že se to nějak stráví.

Po zkušenostech v Clayově mostě jsem už vnímala signály, že příběh je z Austrálie, nikoliv z amerického středozápadu, abych se vyhnula rozčarování ve třetině knihy, ale srovnání s touto knihou jsem se neubránila. Také předměstí. Také slabá sociální skupina. Také vystěhovalecká otázka identity. Jenže… V Clayově mostě šlo čistě o pocity bratrů, kteří zůstali na život sami a museli se s ním poprat po smrti své milované maminky a útěku tatínka. Eli Bell a jeho prazvláštní rodina se točili ve vírů vlastních sra..ek a nikam se nedostávali, jen hloub do nich. Postup a duševní vyzrávání se jim nedalo věřit, a když už měl autor s nimi slitování a poslal jim naději, bylo to tak křečovité, že se jim to nedalo ani přát.

Kluk spolkne vesmír není nejhorším čtením, jaké Vás může potkat, ale pokud se neradi nimráte v nesmyslech, nehledáte významy, kde nejsou a chcete od knihy trochu více dynamiky a děje, Eli a jeho rodiny Vás nemají šanci více zaujmout. Pokud by kniha držela jeden styl a neskákala mezi nimi v křeči, bylo by to, alespoň pro mě, o dost příjemnější a ucelenější čtení. Takto mám z knihy, která se bez většího vysvětlení odvolává na nenasytného chlapce, smíšené pocity a pokud ke mně měla promluvit nějakým svým poselstvím, nezdařilo se. Pouze, že drogy jsou svinstvo a psát o nich se nemusí podařit každému, i když pokud by autor místo slova heroin použil slovní spojení mléčná čokoláda, příběh se zase o tolik nezměnil a mohlo to mít alespoň vtip. A morální ponaučení v boji proti obezitě.

Komentáře (0)