Kdo hledá, najde. A nebo ne?

recenze

Hlavní postavou tohoto románu je velmi sympatická starší dáma jménem Maud, která jednoho dne zjistí, že se pohřešuje její nejlepší kamarádka Elisabeth. A protože se jí zdá, že nikdo s tím pořádně nic nedělá, rozhodne se Maud pátrat na vlastní pěst a zjistit pravdu. Problém je, že Maud je velmi zapomnětlivá a s každým dnem je to s její pamětí horší a horší. Jak tedy chcete či můžete někoho najít, když na to pořád zapomínáte?

Přiznám se, že jsem původně od knihy čekala trochu něco jiného, co se děje týká – očekávala jsem oddechovou detektivku (tak trochu jinak pojatou, s „amatérským“ detektivem v hlavní roli), ale nakonec se kniha ukázala jako vyprávění o životě člověka, který trpí Alzheimerem – jak to poznamenává život samotného člověka a jak to ovlivňuje jeho okolí. Obsahově to bylo pro mne poněkud neočekávané, nicméně bylo čtení pro mne obohacující v možnosti nahlédnout do této problematiky a o trochu lépe porozumět tomu, že žít s Alzheimerem rozhodně není žádná procházka růžovým sadem.

S přibývajícími stránkami jsem se trochu bála, aby autorka nesklouzla z vysoce nastavené laťky a neudělala z této problematiky ve výsledku jen prvoplánovou sentimentální vyprávěnku, která má za každou cenu útočit na čtenářovy emoce, ale naštěstí tomu tak nebylo. Takže pokud byste se báli nějakého přehnaného patosu, strach není v tomto případě třeba. Healeyové se problematiku stáří a chátrající paměti podařilo zpracovat velmi citlivě a přitom laskavě.

Čtenář si navíc hlavní postavu Maud velmi rychle oblíbí, soucítí s ní a fandí jí, aby se pravdu o Elisabeth a jejím zmizení nakonec dozvěděla. Ve výsledku se tedy nakonec jedná o velmi silný příběh, který čtenáře přiměje zamyslet se nad některými aspekty života, které se chtě nechtě týkají každého z nás, a přitom to není žádné vynucené přehnané filozofování či zbytečné prvoplánové ždímání emocí.

Maud se mimo jiné ve vzpomínkách vrací ke své sestře, která kdysi zmizela a už o ní nikdy nikdy neslyšel. Tím nám tu vzniká jakási paralela mezi minulostí a přítomností – oba případy (zmizení sestry a zmizení Elisabeth) si jsou podobné. Za sebe musím říct, že toto postupné odhalování minulosti mne moc bavilo a navíc to knihu obohacovalo o další dávku napínavosti a tajemnosti.

Ty detektivní prvky, které by mohl čtenář čekat z původní anotace, tu nakonec přece jen do určité míry nacházíme – lze je spatřovat v tom pokusu o hledání důkazů a stop, v pátrání po ztracených lidech, v pátrání po pravdě, a taky nakonec v rozuzlení, na které člověk v detektivce čeká.

Pokud hledáte plnohodnotnou detektivku, u které si odpočinete, počítejte s tím, že tato kniha vám to bohužel nedá – detektivní prvky jsou v tomto románu posunuty na druhou kolej. Pokud by vás však lákalo čtení k zamyšlení, které do nějaké míry obsahuje jistou dávku prvků detektivního žánru a které se zároveň nenásilnou formou snaží čtenářům rozšířit obzory ohledně stárnutí a problému s tím spojených, bude román Kam se poděla Elisabeth jistě dobrou volbou. Není to sice úplně snadné čtení, ale rozhodně stojí za to.

Nakonec dávám 100 % – přestože jsem měla jiná očekávání, kniha mne přesvědčila o svých kvalitách a autorka si mne získala svým dovedným psaním.

Komentáře (0)