Každý svého draka strůjce

recenze

Drak (2018) / mirektrubak
Každý svého draka strůjce
„Sám sobě neříkám pravdu už tolik let, že jsem úplně zapomněl, jaká ona vlastně je, tahle pravda. Je mi z ní tak akorát zle. Mám z ní osypky. Víš přece moc dobře, čím pravda smrdí. Zatracená pravda!“

Švarcův Drak je jiskřivě vtipná a chytrá satira se skvělými dialogy, u kterých se určitě mnoho čtenářů bude smát nahlas. Ale pozor! Tahle hra je mnohem víc než jen trefná politická alegorie – je to věrohodná studie lidských charakterů, zrcadlo, které nám ukazuje, jací jsme. A pohled to opravdu není lichotivý, Švarc se s námi nemazlí, to, co vidíme, není žádný idealizovaný souboj dobra se zlem, kde bychom se mohli s úlevou stylizovat do kladných hrdinů. Je to mnohem více zobrazení toho, jak je zlo součástí každého z nás. Nebo minimálně, jak je součástí nás ochota se zlu podrobovat. V jednotlivých měšťanech vidíme sami sebe, jak jdeme uzurpátorům s radostí naproti, jak si strkáme hlavu do oprátky, a ještě děkujeme těm, kteří nás věší.

Pro mě je jedním z hlavních témat hry sebeklam. Jasně, máme tady postavy (Purkmistr a Jindřich), pro které je alfou a omegou jejich životů sledování vlastního prospěchu v jakékoli situaci. Ale ti nejsou tak zajímaví, ti existují v jakémkoli režimu. Mnohem víc fascinující je pohled do myšlení „obyčejných“ obyvatel města. Do vnitřního světa lidí, kteří nepotřebují reálně existujícího draka k tomu, aby žili ve strachu z něj. Lidí, kteří se sami dokážou přesvědčit, že jistota v nesvobodě je pro ně to pravé. Že ti, kdo jim svobodu berou, jednají v jejich zájmu. Že jim předání otěží svého osudu do rukou vládců přinese klid. Dobrovolné sebemrzačení. Nešlechtíme svoje duše, píše Lenka Benešová v doslovu a trefuje tím hřebík přesně na hlavičku. Jako by tím mluvila stejnou měrou k těm, kteří v knize vystupují, i k těm, kteří knihu právě čtou.

Drak je sice pochmurná hra, ale Jevgenij Švarc nás nenechává přebývat v úplně černočerné temnotě. Naděje je přítomná, a to možná trochu překvapivě i v postavách ustrašených poddaných, kteří někdy dokážou svojí aktivitou překvapit i sebe samotné (koneckonců, kdyby Charlemagne – postava, která je mi asi nejbližší – nepřekročil svůj stín a nepostavil se Drakovi, tak by celá knížka skončila už na straně 36). To je pro nás, čtenáře v naší době, důležité. Protože, na rozdíl od knížky, v našem životě žádný profesionální zachránce není. Nepřijde nikdo z venku a Draka nezabije. Žádný Lancelot, žádní blaničtí rytíři. Každý musí být sám sobě Lancelotem, každý ho musí v sobě najít. Nebo alespoň kousek z Lancelota, který přiložíme ke společnému prospěchu.

Musím ještě zmínit okolnosti českého vydání. Zdá se mi sympaticky symbolické, že hra, která je do značné míry o pasivitě lidí tváří tvář autoritativní moci, vznikla zásluhou občanské aktivity. Konkrétní nápad, konkrétní lidé, projekt na hithitu ... a vznikl hmatatelný výsledek, kterým je tahle, graficky opět mimořádně povedená, malá knížka. I to je důvod, proč bude podepsaný výtisk Draka na čestném místě mé knihovničky (momentálně mezi Václavem Havlem a svatou Terezkou :-))

Komentáře (0)

kniha Drak recenze