Ježíš v proměnách staletí

recenze

Ježíš v proměnách staletí (2008) / mirektrubak
Ježíš v proměnách staletí
„Naprosto neznali cestu míru, kdož kolem králů pozemských místo žezla nakupili kopí, meče, kola, oprátky, kříže, plameny a katy, činíce je tak spíše obávanými než milovanými. To že hlásal onen nejlepší Učitel? To že pochází z učení toho, který svým nedoporučil nic než lásku, milování a vzájemnou službu?“
(Jan Ámos Komenský)

V Novém zákonu v listu Židům čteme, že „Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky“. Z toho by mohlo vyplývat, že s duchovním a osobnostním portrétem Ježíše by neměl být problém – církevní autority se na něm shodnou, výsledek se zanese jako vysvětlivka k evangeliím a máme vystaráno! Jenže takhle snadné to není. Ježíš totiž není nějaký „nehybný hybatel“, je vstupem Boha do dějin, v dějinách působí a v různých dějinných situacích může být také různě interpretován (například: když máme dnes následovat Ježíše ve smyslu příběhu o milosrdném Samaritánovi, jistě to neznamená, že budeme hlídkovat na cestě mezi Jerichem a Jeruzalémem a číhat tam na polomrtvé pocestné :-). To je legitimní, myslím. Kardinál Kasper to vyjádřil zajímavým bonmotem, když napsal (snad budu citovat přesně), že abychom mohli o Bohu říkat stále to stejné, musíme to v čase říkat stále trochu jinak.

Ale tahle kniha není primárně teologická – Ježíš je sice stále v jejím středu, ale je to povídání zejména o nás, o lidech. O tom, jak společnost v průběhu století obraz Ježíše chápe, jak ho používá a někdy zneužívá, jak si ten obraz přizpůsobuje svým podmínkám a předpokladům. A je to čtení mimořádně zajímavé, doslova strhující, a stává se tím víc poutavým, čím víc se chronologicky vzdalujeme historickému Ježíšovi – protože už to nejsou jen reflexe novozákonních textů, ale navazování na předchozí epochy, vymezování se proti něčemu, vracení se k jinému, vyzobávání rozinek z ještě něčeho dalšího... Až se mi z toho občas motala hlava, ale profesor Pelikan má naštěstí schopnost psát srozumitelně a čtivě, takže se mu dařilo držet linii vyprávění. Svůj text navíc doplňovat historickými zajímavostmi způsobem, který vyprávění obohacoval, ale nepřetěžoval. Stvořil tak knihu, která je nejen poučná, ale i v dobrém slova smyslu zábavná a čtenářsky vděčná.

Každý křesťan v teoretické rovině ví (nebo by alespoň měl vědět), že mírou jeho víry je celé Písmo svaté, nikoli jeden výrok z něj, nebo skupina výroků. Ale stejně má každá doba, nebo každá skupina věřících, tendenci si vybírat to své. Nelze se tomu vyhnout, Bible je komplexní a komplikovaný text (má to tak být, není to návod na výrobu psí boudy) a nabízí argumenty pro různé postoje – mnohdy přímo protichůdné. Navíc ji každý čte v kontextu své doby a osobní životní situace. A tak si oporu v Písmu najdou ti, kteří zastávají pacifismus, i ti, kdo hájí použití násilí; ti, kteří posílají křesťany do klášterů, i zastánci aktivního vstupu do společenských struktur. Někdy je to hledání pokorné a interpretace jsou logické, jindy vidíme docela hanebné zneužití Boží autority pro prosazení vlastních zájmů – zřejmě nejzřetelněji to bylo vidět v kapitole o Osvoboditeli, kde se na Ježíšovo učení odkazovali jak zastánci otroctví, tak jeho odpůrci. A někdy jsem si nemohl nevzpomenout na kdysi slavnou písničku Balíček karet a uvědomil si, že při troše trpělivosti a fantazie lze z Božích slov vymodelovat vážně cokoliv.

Předchozí odstavec může vyvolávat otázku, jestli má vůbec náš obraz Ježíše nějakou hodnotu, když se tak často zdá, že není ničím víc než naší vlastní projekcí, a že se místo našeho připodobňování Pánu (jak jsme k tomu vybízeni) častěji snažíme Ježíše přizpůsobit našim potřebám. Jenže ... ono to má i druhou stranu. Ono totiž o žádném z osmnácti Ježíšových portrétů v této publikaci není možné říct, že by neobsahoval nic podnětného. Opravdu: i tam, kde jsem byl svým pojetím křesťanství nejvíc vzdálen představovanému pojetí Ježíše jsem si našel nějaký zajímavý kamínek do mozaiky svého pohledu na Krista.
Uvědomil jsem si to nejvíc při dvou kapitolách, které v knize následovaly po sobě: Učitel zdravého rozumu a Básník ducha. V první z nich je představován Ježíš v pohledu osvícenectví, kdy v době lidského opojení vlastní všemohoucností člověk ve svém boji proti pověře usekl z Ježíše vše transcendentní a zůstal jen (úžasný, přesto žalostně nedostatečný) Ježíšův etický rozměr. V té následující je, právě v reakci na neuspokojivé odpovědi racionalismu, zdůrazňována nutnost hledat Ježíše svojí duší, intuitivně – básnické niterné „napojení“ na Ježíše – třeba při pohledu na rozkvetlou louku – je nadřazeno věroučnému i historickému Ježíšovi. Oba tyto pohledy samy o sobě odporují křesťanské víře v samém základu, jsou to prostě hereze. Ale přesto jsou v nahlížení na Ježíše nenahraditelné – pokud jsou ovšem začleněny do komplexního pohledu.

Může si z četby této knihy něco čtenář-křesťan odnést i pro svůj soukromý duchovní život? Jsem si jist, že ano! Jen je třeba zůstat pokorný a tolerantní, uvědomovat si, že Ježíš je vždy „semper maior“, že ho nikdy nejsme schopni sami celého ani obsáhnout, ani pochopit. Že náš pohled nikdy nebude definitivním obrazem Hospodina. Výmluvně se k tomu vyjadřuje Abraham Lincoln: „Člověk si ve své omezenosti nikdy nemůže být zcela jist, zda správně vystihl vůli nekonečného Boha“.
Bohužel, naše křesťanská praxe často nechává připomenout spíš výrok Karla Čapka z Továrny na Absolutno, že „každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh. Přisvojí si Ho takovou malou třásničku nebo odřezek, a myslí, že ho má celého.“ a „aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy.“
Myslím, že hodně záleží na skromnosti každého věřícího, jestli je ochoten si přiznat, že klidně může nemít pravdu v něčem, co je pro něj životně důležité. A také na odvaze, na té záleží ještě víc. Ono to totiž není tak snadné, jak to při pohledu zvenku může vypadat, pro věřícího člověka je totiž jeho vztah k Bohu středem jeho života (mělo by to tak být!) a nechat si tímto svým jádrem zatřást, zpochybnit své postoje a vykročit na půdu „svatého neklidu“ - to není jen tak. Jako člověk úzkostný, plný strachů z toho či onoho to snad dobře chápu a myslím, že není na místě někoho obviňovat z intelektuální lenosti (jednou přijal nějaký komplex teorií a je pohodlný na tom něco měnit), pýchy (považuje vlastní teorii za nadřazenou, protože je přece chytrý člověk a tolik už toho přečetl) nebo fanatismu (musí to být jisté a jednoznačné, když je to tak důležité!)
Přesto je dobré na tenký led řízeného pochybování vykročit. Dát svoje jistoty všanc jiným úhlům pohledu. Je to riskantní, jistě, leckterá jistota se potom může ukázat jako jistota pouze zdánlivá. A také se může zhroutit iluze duchovní samostatnosti, pocit, že si ve vztahu s Bohem vystačíme sami. Já si někdy přístup k Bohu představuji podobně jako přístup k českým korunovačním klenotům. Mé znalosti Boha, moje schopnost chápat Boží přítomnost – to je jeden klíč. Ale abych byl schopen se k pokladu dostat, musím se před Pánem v míru sejít i s těmi, kteří mají ty další pomyslné klíče – s těmi, kteří vnímají Boha jinak než já, kteří s Ním mají jinou zkušenost.

„Žádný z nás nezná celou pravdu a každý z nás z ní zná kousek.“
(rabín Jonathan Sacks)

Komentáře (0)

kniha Ježíš v proměnách staletí recenze