Kanadský spisovatel stvořil literární perlu!

recenze Ve svitu plynových lamp (2018)

Kanadský spisovatel stvořil literární perlu!
Hodně náročná četba, ale za trpělivost a vytrvalost jsme odměněni nádherným literárním zážitkem. Je to jedna z těch knih, u nichž jejich autorům nejde v první řadě o příběh jako takový (tj. o jeho napsání podle obvyklých schémat prozaického kánonu, čtenářskou atraktivitu atd.), nýbrž o vytvoření určité specifické atmosféry, v níž se odehrává. V knize Ve svitu plynových lamp se primárně jedná o navození pocitů přízračného tajemna, nedefinovatelného nebezpečí, existencionální prázdnoty a děsivého, pitoreskního magična, v nichž se má čtenářova mysl po celou dobu nacházet. To, že se toto „duchovno“ takříkajíc „zhmotňuje“ v Londýně druhé poloviny 19. století, je vcelku nepodstatné – stejně dobře by to mohlo být nějaké jiné město. Ale „výběr“ to byl zajisté zdařilý – velkoměsto na Temži je přece pro zločin jako stvořené... Pro přesnost je ovšem třeba dodat, že se občas ocitneme i jinde (Jižní Afrika, Ohio, Virginie).

Děj knihy osciluje mezi osudy dvou mužů, kteří se shodou okolností ve stejnou dobu objevují v Londýně. William Pinkerton se zde pokouší najít tajemného zločince jménem Edward Shade, o němž nic bližšího nevíme a jehož samotná existence je předmětem sporu. Některé indicie totiž naznačují, že žádný takový člověk nikdy nežil a Pinkerton se zbytečně honí za pouhým přízrakem. Tím druhým mužem je Adam Foole, ke kterému se donese informace, že jeho dávná láska, s níž se kdysi seznámil za dramatických okolností v Kapském městě, žije v Londýně. Tam ovšem zjišťuje, že Charlotta Reckittová již není mezi živými a když se dává do pátrání po okolnostech její smrti, v jednu chvíli se jeho kroky zkříží s Pinkertonovými...

Jestliže jsem napsal, že u této knihy forma převažuje nad obsahem, pak to samozřejmě není myšleno nijak pejorativně. Je sice pravda, že děj postupuje pomalu a čtenář může mít chvílemi pocit, že kanadský autor se tak trochu vyžívá v „psaní pro psaní“, postupně se ale ukazuje, že tu jde o originálně promyšlený záměr. Sondy do dřívějšího života obou protagonistů mistrně propojují minulost s přítomností a pozvolna odhalují jejich „pravou tvář“ – William Pinkerton i Adam Foole před námi defilují jako záhadné postavy, jejichž životní dráhu formovaly zážitky z krutého dětství, které je pronásledují dosud. Takřka obsedantní úsilí proniknout ve vzpomínkách k nějakému racionálně uchopitelnému bodu, od nějž se začaly odvíjet „dějiny jejich duší“, je neustále konfrontováno s přítomnou realitou londýnských hospod, brlohů a stok. Permanentní napětí mezi „tenkrát“ a „teď“, které autor velejemnými psychologickými nuancemi dovádí k dokonalosti, činí z této knihy skutečnou literární perlu.

Zajímavý je ještě jeden detail. U přímé řeči absentují v knize uvozovky, což by za jiných okolností působilo nezvykle až rušivě. Zde to nejen nevadí, ale paradoxně dokonce přispívá ke čtenářskému „komfortu“ – tato „tisková anomálie“ s temným a komplikovaným příběhem skvěle ladí!

A nesmíme zapomenout ani na „výkon“ Lucie Mikolajkové, která opět dokázala, že patří mezi naše nejuznávanější a nejžádanější překladatelky plným právem. Má určitě nemalou zásluhu na tom, že se kniha tak výborně čte a vyvolává pocity a emoce jako málokterá jiná. Škoda těch několika tiskových chyb, které jsem při četbě objevil. Ovšem i tak je román Ve svitu plynových lamp dle mého názoru největší literární událostí letošního podzimu.

autor: JanH · 19. listopadu v 09:30 · přečteno 796x

Komentáře (0)