Kalandrův kontroverzní spis nelze neobdivovat!

recenze

České pohanství. První díl: Nejstarší prameny (2018) / JanH
Kalandrův kontroverzní spis nelze neobdivovat!
Když jsem obdržel od nakladatelství Academia k recenzování České pohanství Záviše Kalandry, měl jsem pochopitelně radost, že mi byla dána taková důvěra, zároveň jsem však cítil i určité obavy, zda „to“ zvládnu. Přece jen jde o dílo spíše historicko-vědní a i když mám dějiny rád, určitě to samo o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné sepsat kvalifikovanou recenzi. Nakonec jsem si tedy řekl, že nejlépe udělám, když prostě jen stručně shrnu, jak na mě kniha zapůsobila právě jakožto na čtenáře, který není v dané oblasti odborníkem.

Především chci zdůraznit, že mé obavy z přílišné „akademičnosti“ Kalandrova nejvýznamějšího spisu byly liché – České pohanství mě příjemně překvapilo tím, že o složitém tématu se v něm pojednává nekomplikovaně a čtivě, takže jsem s četbou neměl žádné problémy. Troufám si dokonce tvrdit, že sledovat autorovy myšlenkové postupy, jeho smělé dedukce a originální logické konstrukce ve vztahu k našim národním dějinám je samo o sobě natolik vzrušujícím zážitkem, že kdyby pro nic jiného, pak jen pro toto se vyplatí knihu číst. V některých okamžicích jsem měl skoro dojem, že čtu napínavou detektivku, v níž hlavní roli hrají postavy z české historie, přičemž „vyšetřováním“ se má zjistit, zda skutečně existovaly, nebo jsou jen výplodem legend či přílišné obrazotvornosti kronikářů.

Dá se říct, že všechny národy se potýkají se stejným problémem, který by se snad dal označit termínem „první spolehlivá informace“. Když se podíváme např. na Římskou říši, vidíme, že její novější dějiny jsou zdokumentovány velmi precizně. Nero, Gaius Julius Ceasar, bratři Gracchové – těmto postavám jistě nikdo nebude chtít upřít historickou existenci. Postupujeme-li však dál a dál do minulosti, ztrácejí dochované zprávy na věrohodnosti a když se dostaneme na samotný začátek, ocitáme se již v abstraktní říši legend. Založili Řím skutečně Romulus a Remus, dva bratři, odkojení vlčicí? Tomu věří málokdo.

A co minulost Čechů? Kde hledat onen magický „bod nula“, který je možné považovat za okamžik, oddělující „seriózní“ dějiny od bájí a pověstí? Karel IV., Jan Hus, Přemysl Otakar II. – s těmi „problém“ nemáme. Praotec Čech, kněžna Libuše, Ctirad a Šárka – na ty naopak z dobrých důvodů „nevěříme“. Takže – zjednodušeně řečeno – historický spor se vede o to, co je (tedy bylo) takříkajíc „mezi tím“.

Záviš Kalandra se v Českém pohanství věnuje právě této problematice. Hluboké proniknutí do „ducha“ nejstarších rukopisných pramenů spolu se schopností oddělit v nich „zrno od plev“ dělají z jeho spisu fascinující výpravu po sporných místech naší historie. Nelze pochopitelně nezmínit fakt, že někdy „přepíná strunu“ a zastává mnohá diskutabilní stanoviska – názor, že sv. Václav je toliko legendární postavou, k nim patří na prvním místě. Rozhodně to ale není tak, že by České pohanství mělo apriori proticírkevní zaměření. Autorova ideologická východiska rozhodně nepřevažují nad badatelskou nestranností a objektivitou.

Jak známo, Záviš Kalandra byl mezi našimi historiky tragickou postavou – po celou válku jej jako komunistu věznili nacisté, načež byl ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech popraven svými vlastními soudruhy. Rukopis Českého pohanství, které vznikl již před válkou, se během ní ztratil a Kalandra je poté napsal znovu. To zajisté svědčí o tom, že byl pevně přesvědčen o důležitosti tohoto díla, které se ostatně dočkalo již několika vydání a díky nakladatelství Academia se na pulty knihkupectví dostává znovu.

Komentáře (0)

kniha České pohanství. První díl: Nejstarší prameny recenze