John Grisham - Podfuk

recenze

Podfuk (2013) 4 z 5

/ Hřibče

Spisovatele Johna Grishama není třeba českým čtenářům příliš dlouze představovat. Jeho napínavé romány u nás vycházejí již pěknou řádku let a těší se velmi pozitivnímu ohlasu čtenářů. Ve zkratce lze říct, že autor se ve své tvorbě zaměřuje převážně na oblast práva, která je mu, jako vystudovanému právníkovi s několikaletou advokátní praxí, velmi dobře známá.

V právnickém thrilleru „Podfuk“, jenž vyšel v nakladatelství Knižní klub na podzim roku 2013, Grisham čtenáře zavede do federálního vězeňského tábora Frostburg v USA, kde se nachází hlavní postava příběhu, na deset let odsouzený advokát, Malcolm Bannister.

I když Frostburg není až tak drsným a nehostinným vězením jako mnoho jiných ústavů, čas zde plyne dlouze. Malcolm si jej proto krátí tím, že spoluvězňům pomáhá s jejich právnickými problémy, což je pro něj alespoň nějakým zpestřením stále stejných a ubíjejících dnů. Díky tomu má možnost se o ostatních dozvědět spoustu zajímavých informací, a protože Malcolm na vězně, jako tzv. vězeňský právník, působí důvěryhodně, tak se mu často i svěřují se svými nejniternějšími myšlenkami. Nejen, že jim věnuje svou plnou pozornost a radí jim co a jak, on si i většinu z toho, co mu řeknou, velmi dobře pamatuje. A pokud se mu to hodí, tak tyto informace dokáže využít i ve svůj prospěch. Přesně tak tomu totiž bylo i v případě smrti federálního soudce Raymonda Fawcetta.

Většina lidí byla informací o vraždě federálního soudce šokována, nikoliv však Malcolm. Naopak on na jakoukoliv zprávu o jeho smrti netrpělivě čekal, a když si ji jednoho dne přečetl ve Washington Post, tak je asi trochu přehnané říct, že jeho srdce zaplesalo radostí, každopádně věděl, že se ledy tzv. dají do pohybu. A daly.

FBI se do vyšetřování vraždy pustila s velkou vervou a jasným cílem – najít rychle vraha a řádně ho potrestat, záhy však zjistila, že se ocitla ve slepé uličce a stopy, které měla k dispozici, nikam nevedou. Jak míjely dny a týdny, tak se nové informace k případu přestaly objevovat a veřejnost začala být skoro stejně tak neklidná, jako FBI bezradná. Jakmile celé vyšetřování došlo do mrtvého bodu, tak Malcolm věděl, že přišla jeho chvíle. Požádal ředitele věznice, zda by mohl kontaktovat FBI a říct jim, že se v jeho vězení nachází vězeň, jenž zná jméno vraha. A ten mu, přes určitou nelibost, nakonec vyhověl.

Přesně jak Malcolm předvídal, tímto jeho prohlášením se události hnuly kupředu. FBI přistoupila na všechny jeho požadavky a Malcolm jim za to dal jméno vraha. Jenže tímto děj knihy nekončí, ale naopak začíná. A dá se říct, že Malcolmovým propuštěním na svobodu (jeden z požadavků), začíná dokonce i ta zajímavější a napínavější část příběhu.

Johnu Grishamovi opravdu nelze upřít, že patří ke špičce svého žánru. Jeho thriller Podfuk je inteligentní a napínavý román, ve kterém si autor se čtenářem hraje jako kočka s myší. Čtenář sice tuší, že vše není tak, jak se na první pohled zdá, už jen ten název mu to sám napovídá, přesto poměrně dlouho netuší, jak to tedy vlastně celé doopravdy je.

Autor čtenáře nezatěžuje žádnými složitostmi z právnického prostředí, ale naopak mu naznačuje různé kličky a možnosti, které tématiku (nejen) trestního práva dělají velmi atraktivní. Jsme tak sváděni k tomu, abychom si, díky hlavnímu hrdinovi, právnický um idealizovali a obdivovali schopnosti právníků uvažovat v širším kontextu a být přede všemi ne o jeden krok, ale hned o několik kroků napřed.

Ale aby nebyli velebeni pouze právníci, tak je třeba říct, že i FBI je zde vylíčena hodně profesionálně, byť se bohužel nachází v nepříliš lichotivé roli těch „hloupějších“. Je zde určitá pasáž, kdy dva agenti FBI vyslýchají Malcolmem určeného vraha a aby z něj dostali přiznání, tak postupují podle prověřeného postupu. Na vyslýchaného zkoušejí různé finty a triky, které jim víceméně zaberou a díky kterým se dostanou k vytouženému cíli. Tento výslech je popsán tak bravurně a dopodrobna, že čtenáři nečiní žádný problém představit si, že se nachází na výslechu spolu se všemi třemi zúčastněnými muži.

Podfuk má díky své čtivosti ambice jistě na to, aby oslovil široké spektrum čtenářů, a to i takových, kteří tento žánr příliš nevyhledávají. Je možné, že se neubráníte pocitu jisté ztracenosti v ději, je možné, že nebudete chápat, proč se hlavní hrdina uchyluje k některým krokům, ale věřte, že mají hlubší důvod a ten důvod na konci opravdu stojí za to.

Ukázka:

Jelikož Frostburg je tábor s minimální ostrahou, máme více kontaktu s vnějším světem, než je u vězňů běžné. Naše pošta může být kdykoli otevřena a přečtena, ale stává se to vzácně. Máme omezený přístup k e-mailu, ovšem žádný internet. Je tady tucet telefonů a spousta pravidel, která řídí jejich užívání, ale obvykle si na účet volaného můžeme zavolat, kdy chceme. Mobilní telefony jsou striktně zakázané. Máme povoleno pořídit si předplatné na tucet časopisů ze schváleného seznamu. Každé ráno spolehlivě přichází několik novinových titulů a jsou kdykoli dostupné v rohu jídelny, která je známá jako kavárna.
Právě tam jsem jednoho rána uviděl titulek ve Washington post: FEDERÁLNÍ SOUDCE ZAVRAŽDĚN NEDALEKO ROANOKE.
Nedokázal jsem potlačit úsměv. Přišla má chvíle.