Jo, ale vlastně ne...

recenze

Aurora povstává (2020) / Prokrastinuji
Jo, ale vlastně ne...
Pořád uvažuju, jestli jsou to spíš tři hvězdy nebo čtyři...
Ale abych to vzala hezky popořadě. Máme tady příběh o holce jménem Aurora (dále jen Auri), která byla uvedena do umělého spánku, před cestou do vesmírné kolonie. Problém je, že se probudí neplánovaně až o dvě staletí později na úplně jiném místě. Všichni, které znala jsou mrtví a systémové databéze tvrdí, že kolonie, do které cestovala neexistuje. Co víc, ani o jejím otci, který v kolonii přebýval, neexistují žádné záznamy a daná lokalita sbadá pod vládní galaktickou klatbu (jinými slovy, vstup zakázán). Joo a pak jsou tam všude mimozemštani. Takže Auri nestačí valit očka, ale zároveň zachovává chladnou hlavu i v takových momentech, kdy po ní někdo začne jít a well, začnou se kolem ní dít fakt divné věci, které vyráží dech a jejich existenci a působení, si neumí vysvětlit ani ti mimozemšťani - a to už je co říct, ne?

Zpětně si říkám, že to možná bylo až nerealistické, aby to ta holka pobrala až tak v klidu. No dejme tomu... Tahle kniha má celkem sedm vypravěčů a vím, že si na to hodně čtenářů stěžuje, ale podle mě jsou jejich osobnosti natolik odlišné, že pokud při čtení dáváte pozor a úplně nevypínáte, nebudete mít problém s orientací. Auri je prostě Auri. Pak tady máme Tylera - v českém překladu zdrobnělina "Ty", což se mi velice často pletlo s oslovením druhé osoby jednotného čísla. Je to rozený Alfa, který má za všechny a všechno zodpovědnost a autoři nejednou zmíní nadpřitozeně záhadnou sílu jeho ďolíčků. Jeho dvojče Scar je za mě osobně taková nejvíc nemastná neslaná postava a její charakter má v mých očích prostě jen podpůrnou vlastnost a existenci pro ostatní. Cat je naproti tomu něco úplně jiného - potetovaá holka, která nejde pro ránu daleko a umí si pěkně otevřít hubu. Miláček Finn, kterej sedne snad každýmu - je mimozemšťan, co vypadá jako albín a nosí černé kontaktní čočky. Na rozdíl od zbytku své rasy musí nosit exoskelet. Taky je bi a neuvěřitelně sarkastickej. O Zile se toho moc nedozvíme - ona nerozumí lidem, oni zase jí a hodněkrát někoho v týmu střelí... Neptejte se proč, jak říkám, nikdo ji nerozumí. No a ve finále všeho tady máme Kala - válečníka, kterého zavrhuje vlastní rasa, kvůli složitý historii jeho národa. Sexy, namakanej, filová kukadla, špičatá ouška a občas mu říkají víloš a tady bych asi měla načít bezpečně (bez spoilerů) můj problém neproblém s touhle knihou...

Hned na začátku podotknu, že za tohle hvězdu nestrhávám - to, za co strhávám si nechávám až na konec. Faktem je, že celá tahle kniha je jedno velké "vařili pejsek a kočička". Je tady až přehršel prvků z jiných příběhů, které až tak moc známe. Když začnu popořadě - máme tady šestičlenný tým (nepočítám Auri) vyvrhelů, které nikdo nechce a z toho pár členů jsou mimozemšťani... Dál nebudu spoilerovat, ale podobnost se šestičlenným týmem Strážců galaxie a jejich dobrodružstvím je pro mě prostě až do očí bijíci. Z jiného soudku se zase dozvídáme, že celá galaxie se bojí Hvězdovraha - což je něco jako Thanos/Darth Vader/ jakejkoliv jinej velkej záporák z příběhů, kde figuruje život v galaxii, hvězdný lodě, mimozemské rasy... Naši hrdinové na něj zatím nenarazili, ale už teď mám tušení, že to možná zklouzne k určitému vzorci. EHmmm... I'm yourEHmm father ehmmm. Sice už si nepamatuju moc dobře X-Meny a opět nechci spoilerovat, ale ty vlasy? Jasně, jasně, teď jsou trendem i e-girl proužky ve vlasech a určitě je mělo už víc charakterů, ale s faktem toho, co se kolem a s Auri bude dít dál...? Pak taky nemůžu zapomenout na chytrej a ukecanej tablet, jehož název jsem si nezapamatovala do teď... Že by za to mohl fakt, že mi až moc přopomínal Spira nebo Pana Laskavého? Taky prozradím, že mi to jednou věcí lehce připomíná i The Last of Us, ale jakou, to si nechávám pro sebe. Kdo bude hledat, prostě ty podobnosti najde... Nejvíc mě však do očí trefila věc s Kalem.

Štípněte mě prosím, ale tohle bylo jak potkat vesmírnou - mimozemskou verzi Rhysanda s jinou podobou a bez křídel. Vlastně celkově tak 100x lepšího (Ano, zpětně moc Rhysanda ani Rowena od Maas nemusím). Protože Kal mi sedl od prvního okamžiku. Jak jsem říkala, sexy, namakanej, filová kukadla, špičatá ouška a občas mu říkají víloš... Nepřipomíná vám to něco? Dobře budu ještě chvilku pokračovat xD Jeho rasa má tzv. Tah, což vytváří pouto mezi dvěma druhy. Jakmile mezi sebou mají Tah, přitahuje je to k sobě, jsou mega ochranářský, žárlivý a prostě žijí pro toho druhého. Pořád nic? Jestli jste nečetli Maasovou, je mi to jasný a jestli četli a stejně to tam neuvidíte... Well nevadí :D Popravdě se mi Kalovi kapitoly četli ze všech nejlíp (pak ještě ty Finnovi) a klidmě bych uvítala knihu čistě o něm.

Přesto přese všechno se mi vlastně kniha líbila. Autoři to uměj podat, a i když se to místy hůře čte a člověk při tom musí přemejšet, není to k zahození. Jasně po tom mym výčtu jde originalita celkem do kytek, ale zatím jsem neslyšela, že by si nějaký čtenář stěžoval zrovna na to. Však, co je dneska originální, že jo? Krásně jim to funguje a pak přijde ten konec a agh... Neříkám, že strhávám hvězdičku jen za to (a tu půl až celou dolů zvažuju za originalitu), ale na konci mě postava Auri vlastně dost štvala. Její poslední kapitoly moc nedávaly smyls a udržet povědomí, co se zrovna děje a JAK SE TO SAKRA DĚJE, bylo skoro nad moje síly, jenže jo... Přihlídnuli k faktu, že Auri vlastně celou situaci hned od začátku dost zvládá (všichni, které znala jsou mrtví, její přes 200, ale vypadá na sedmnáct a zjistí, že existujou mimozemšťani - hned několik ras,...), autoři ji dost často zneužívají k vyřešení bezvýchodné situace, směřování hrdinů, vytváření zápletky,... Je něco jako Bůh na kladkostroji ve starověkym Řecku/Římě... Jasně hodně hlavních hrdinů funguje na tomhle principu, ale tady toho bylo aaaaaž moc. V jedné fázi, to všechno směřuje do kytek, čtete desítky stránek, několik kapitol z pohledu různých lidí, vstřebáváte jejich pochyby a emoce - strach z blížícícho konce... Jen aby, když už jsou na hraně, se vytasej s tím, že VLASTNĚ STRAŠNÁ PRDEL, ale celou dobu jedeme podle plánu, kterej jsme ti čtenáři zapomněli tak trochu sdělit... xD Jenže je to těžko uvěřitelný. Mimochodem, tuhle situaci samozřejmě vyřeší Auri - náš Bůh na kladkostroji, kterýho tam autoři pustěj... Pochválen buď asi... Takže osobně, tohle byl můj problém.

Do druhého dílu možná půjdu, už kvůli Kalovi a Finnovi, kteří ten příběh prostě táhnou a jsem zvědavá jak celou současnou situaci a šlamastiku, ve které jsou až po uši, vyřešej. Rozhodně to není špatná kniha, ale bohužel má své mouchy. Nicméně, bych byla ráda, kdyby si to přečetl i někdo další a když v tom uvidíte taky ty podobnosti, můžeme pokecat :D Pokud vás to láká, směle do toho.

Komentáře (0)

kniha Aurora povstává recenze