Inteligentní humor pro inteligentního čtenáře!

recenze

Neobyčejná dobrodružství (2017) / JanH

„Když se Řehoř Samsa jednoho rána probudil z neklidného spánku, zjistil, že se ve své posteli změnil v ošklivého brouka.“
Ne, neťukejte si na čelo, opravdu se chystám recenzovat Neobyčejná dobrodružství Daniela Wallaceho. Proč se mi ale do toho připletl Kafka? Ten důvod je možná zvláštní, ale mně opravdu Edsel Bronfman v mnohém připomínal hrdinu Proměny. Třeba už tím, jak i on se v jednu chvíli cítil být... Ne, napíši to jinak, použiji parafráze původního textu: Když se Edsel Bronfman jednoho dne zastavil na kus řeči s recepční v budově, kde pracoval, kromě jiného se dověděl, že jí připomíná zvíře, kterému se učeně říká Giraffa camelopardalis.
Asi každý z nás zažil situaci, kdy mu nějaký radostný hlas na druhém konci telefonu sdělil, že je šťastným výhercem sady hrnců, zájezdu do exotické destinace či vstupenky na koncert Helenky Vondráčkové. A všichni jsme při této příležitosti udělali zkušenost, že v té úžasné zprávě je vždycky zakopán nějaký pes. U mě byl ten čokl v tom, že po oznámení výhry (týdenní dovolená na Maledivách za 90 000 Kč!) mi bylo jen tak mimochodem řečeno, že jsem tedy skutečně vyhrál (20 000 Kč), takže na sluncem zalité souostroví v Indickém oceánu mohu odletět za pouhých 70 000 Kč! Je vcelku pochopitelné, že podobný danajský dar jsem ve vší nezdvořilosti odmítl...
Edsel Bronfman je na tom podobně – výhrou je v jeho případě víkend v luxusním letovisku na Floridě. Počáteční euforie našeho šťastlivce je vystřídána realistickým zhodnocením situace poté, co si uvědomí, že takové nabídky mají vždy nějaký háček, popř. hák jako hrom. Je tomu skutečně tak – pobyt na floridské pláži je určen pro... DVA! Což je podmínka, kterou Edsel, melancholický samotář a člověk, který ke svému štěstí nikoho dalšího nepotřebuje, rozhodně nesplňuje. Ovšem – co není, může být... Tato revoluční myšlenka, která ho při telefonickém rozhovoru se zástupkyní firmy Neobyčejná dobrodružství náhle napadne a jíž se sám v první chvíli zděsí, jej vzápětí přivede do stavu zvláštní duševní euforie (přiléhavější výraz by možná byl „chvilkové zatmění mysli“), kdy, jak známo, dělají lidé psí kusy. Zkrátka – Edsel výhru přijímá, byť celkem logicky tuší, že jeho dosavadní usedlý život se tím pádem změní k nepoznání.
Četli jste Glattauerovo Není zač? Nebo něco od Dana Rhodese? Pokud ano a líbilo se vám to, pak Neobyčejná dobrodružství by vám určitě měla „sednout“. Daniel Wallace je totiž stejně jako oba zmínění autoři mistrem jemného, inteligentního a laskavého humoru, který (promiňte mi to klišé, ale lepší příměr mne nenapadá) hladí po duši a ukolébává čtenáře do stavu sladkého opojení, v němž s úsměvem na rtech obrací stránky a těší se, co Edsel Bronfman zase vyvede.
Hrdina knížky Neobyčejná dobrodružství se totiž dal na vojnu a musí tudíž bojovat. Jinak řečeno – Edsel na sebe upletl bič a nezbývá mu nic jiného, než si v určeném termínu (pravda, ne nijak šibeničním, ale to je dost slabá útěcha) najít parťačku... tedy partnerku... zkrátka zástupkyni něžného pohlaví, která by byla ochotná s ním na tu vysněnou Floridu vyrazit. Je tedy zaděláno na bezpočet prekérních situací, v nichž se Edsel občas pohybuje jako příslovečná žirafa v porcelánu, ovšem chybami se člověk učí, že...
Hezké počtení!