Hlavně nes(z)kapat

recenze

Mnoho knih poezie má nejeden zásadní problém. Mají šanci oslovit konkrétními myšlenkami jen úzký okruh lidí, kteří sice autorovi naprosto rozumí, ale je jich prostě málo. Pak jsou autoři, kteří píší jako týdenní předpověď horoskopu na internetu, takže se sice s nimi má možnost ztotožnit každý, ale tak povrchně, že po odložení knihy zapomenou, že autor žije a snad i tvoří.

Blbý.

A pak je tu další kniha Mausera de Vadera, kdy v jeho verších, myšlenkách, črtech, duši, se má šanci najít každý, kdo prošel kus života, sem tam od něj dostal větší či menší facku, ale chce hlavně jedno. Toužit, žít, mít naději, milovat. Ale zároveň už poznal nenávist, zklamání, beznaděj i smrt hvězd.

Autor, píšící pod pseudonymem Mauser de Vader, je pro mě osobní záležitostí od jeho prvního a stále skvělého Třetího nástupiště. Už tehdy jsem nechtěla nic jiného než si sednout nad pražce, vnímat jejich vzlínající vůni stáří a nechat ji k sobě plynout. Ve sbírce Žádná kapka není ta poslední se autor obrací k dalšímu, na první pohled triviálnímu předmětu.

Sbírkou se mezi verši linou jako bílá nit… umyvadla. Přijde Vám to jako nesmysl? Pak je tato myšlenka nesmysl, protože je to geniální. A každý v tom nalezne to své. Protože po celém světě jsou stejné kapky naděje i beznaděje, i když forma je všude jiná. Jiná je na letišti v Orly, jiná je v autokempu na jihu Moravy, jiná je na palubě Airbusu. U mě osobně to vyvolalo vzpomínky na cesty po jižní Evropě a severní Africe, kdy jsme na ubytováních viděli mnoho umyvadel, dřezů, stejně jako v restauracích, na návštěvách památek.

A všude byly kapky… Po celém světě...

Sbírka samotná je rozdělena do bloků samostatných básní, kdy každá vyčkává pod svým číslem a které oddělují právě výjevy z umýváren, kuchyní, restaurací, letišť i letadel. Každá skupina básní se může zdát jiná, může se zdát, že navazuje, nemusí navazovat vůbec. To záleží na zkušenostech a citech čtenáře. A také na stylu čtení.

Knížku samozřejmě může čtenář číst postupně, ale i odzadu, odprostřed nebo jí jenom listovat, nechat si příběhy proplouvat mezi prsty a pak se náhle zastavit, když za prst chytí to či ono slovo z básně a přitáhne i pohled. Zvolila jsme právě tuto formu a ráda se k vybraným číslům vracela.

Moje zamilované je číslo 129…

Vidíš tu hvězdu
Zašeptej
Přání
I když je tajné
Neslyším
A kdybych šel
Zůstane ve mně
Nenapovím
Nepovím
Co kdyby bylo
Poslední z toho
Co oba můžem
Spolu si přát
Jsme svoje
Příběhy
Ty s dobrým koncem
Hvězdy v nich nebudou
Umírat

A není sama. Svou báseň si zde má šanci najít každý čtenář, který se nebude bát otevřít duši a srdce a sdílet svou zkušenost. Bude mít chuť si nechat vytetovat celé číslo veršů na své tělo, aby je už nikdo nemohl oddělit.

Už o první knížce jsem nadšeně psala, že se jedná o sbírku, ve které se pozná každý, kdo je ošlehaný životem a její čtení je jako pořádný potah z cigarety, který bodne v plicích svou smrtelnou životností. A přitom nám připomene, že stále stojí za to jít dál.

Kapka na tuto životní poezii přesně navazuje. I když se může zdát, že každá věc, čin, slovo může být tou poslední kapkou, není tomu tak. Kapky odpadávají jedna po druhé v nekonečné řadě a může to být ubíjející. Ale není. Je to právě ta naděje a život, jaký nalezneme na stránkách této výjimečné knížky, kterou jsem vždy ráda nalezla na dně svého ošoupaného batohu a nechala se strhnout živelností a citem obsažených v každém autorově slovu.

Protože to nejsou verše o povrchní kráse a přelétavosti obyčejnosti. Jsou to slova z bolesti, jizev a trpkých zkušeností, které dokáží na zeď zaplivané umývárny nakreslit ten nejkrásnější obraz naděje. Jsou to kérky na zádech a nohou těch, do kterých život kopne o něco více, než si zaslouží a v těch obrázcích vidíme sílu a vzdor. A nekonečnou naději.

Proto jsou k těmto veršům přitahováni stále další, a proto stále další propadají jejich kouzlu. Je to nádherné, opojné a nekonečně živoucí.

Zkuste se nechat strhnout taky. Je to nádherně bezpečná závislost.

Kapka po kapce.

Komentáře (0)