Haiku? Kdepak!

recenze

Muž na pokraji vzplanutí (2019) / JanH
Haiku? Kdepak!
Jiří Hájíček vydal na konci minulého roku v nakladatelství Host sbírku básní s názvem Muž na pokraji vzplanutí. Populární spisovatel k tomu poznamenává, že má ve zvyku zapisovat si poetické „momentky“, které mu tu a tam přichází na mysl a nyní se tedy o ně dělí se čtenáři. Jde o krásné a duchaplné verše a určitě bych k nim neměl žádné kritické připomínky, nebýt jednoho zásadního „ale“ – v podtitulu jsou prezentovány jako haiku, což bohužel není pravda...

Nejde samozřejmě o to, že je obcházena klasická forma sedmnácti slabik v poměru 5 – 7 – 5, neboť specifika češtiny dodržování „kanonických“ axiomů mnohdy neumožňují. A nikterak nevadí ani fakt, že Hájíčkova „haiku“ jsou ve skutečnosti senrjú – vymezení rozdílu mezi těmito dvěma útvary je mezi odborníky dávným a dodnes nevyřešeným předmětem sporu. V žádném případě však nelze odpustit elementární prohřešky vůči nejvnitřnější podstatě haiku jakožto ryze objektivního a od veškerých obvyklých básnických „okras“ oproštěného záblesku reality v lidské mysli. Co možná nejprostší zachycení jedinečnosti okamžiku, v němž se ovšem skrývá hluboký existenciální přesah – tak to je haiku!

Z právě řečeného vyplývá, že v haiku není místo pro metafory, epitetony či dysfemismy – slovní spojení typu rudá krev šípků, krystaly hvězd, šepot listů, smutná řeka, záludné slunce, vyrvaný zub atd. jsou zde nepřípustná. Právě takto se však ve svých „haiku“ Jiří Hájíček vyjadřuje:


na zbořeništi noci
červeně bliká
časomíra elektrické trouby


nitky ptačího zpěvu
protkaly šero za oknem
ráno je kimono gejši


rozbité noci
ráno na kuchyňské lince
slepuju svůj život


vanilková letuška
v uličce oblak parfému
pod námi Kyjev


v Jihlavě se přepřahá
z elektriky na diesel
seru si to do Brna!


Přesto však mezi osmi desítkami básnických miniatur lze několik haiku najít (mám-li být konkrétní, pak čtyři). Dokazují, že základní povědomí o tom, v čem tkví esence této japonské poetické formy, Jiří Hájíček má a pokud své pozoruhodné myšlenkové postřehy napříště zbaví nánosu nepatřičných „kudrlinek“, určitě vytvoří další podobně krásná haiku, jako jsou tato:


stačí zmáčknout knoflík
s kuchyňským robotem
už nejsem sám


oranžové blesky za oknem
po ulici rachotí
popelářský vůz


vlak poplašil husy
zahrádka u trati
rychle mizí


nažloutlé přítmí ubytovny
krucifix a televizor
biskupství Litoměřice

Komentáře (1)

kniha Muž na pokraji vzplanutí recenze

J.Frei
09.11.2020

Já bych s tím, pro co je a není místo, co lze a nelze odpustit, byl opatrnější - to bychom museli vyhodit i Mistra Bašóa, pro kterého výkřik divoké kachny je zároveň bílý záblesk, Kobajašiho Issu, pro kterého je svět "jak rosa nestálý"...