Gillian Flynn - Zmizelá

recenze

„Román, ve kterém si s vámi bude autorka hrát jako kočka s myší.“ – tak přesně by se dal velmi stručně charakterizovat psychothriller „Zmizelá“ od americké spisovatelky Gillian Flynn. Nejedná se však o první autorčin počin, který u čtenářů vyvolal tak silné ohlasy a reakce. V roce 2008 vydalo poprvé nakladatelství Knižní klub thriller „Ostré předměty“ a začátkem roku 2014 „Temné kouty“, který v bouřlivých reakcích čtenářů rozhodně nezůstává pozadu za svými staršími knižními sourozenci.

Nick Dunne byl zrovna ve svém Baru, když mu soused zavolal, že v jeho domě není vše, tak jak by mělo být. Domovní dveře byly dokořán otevřené a kocour seděl venku. Není nad to, když máte příliš všímavé sousedy. Když Nick dorazil domů, tak opravdu zjistil, že něco není v pořádku. Jeho manželka Amy nikde nebyla a navíc to vypadalo, že dům opustila ve velkém spěchu a snad i donucena násilím. Nick neváhá a ihned volá policii. Jeho žena Amy zmizela, a aby toho nebylo málo, tak zmizela zrovna v den jejich pátého výročí svatby.

Zatímco policie vyslýchá Nicka a prohledává dům, tak čtenář má možnost nahlédnout do Amyina deníku, který si začala psát, když se seznámila s Nickem. Díky němu se dozvídáme mnoho zajímavého o jejich vztahu. Jako téměř u všech, tak i u nich jejich láska začala téměř idylicky. Amy popisuje Nicka jako hodného a milého muže s jedinečným smyslem pro humor, který však občas má své mužské vrtochy. Ona jej však miluje i s nimi a i přes nepřízeň osudu, která je po několika letech vztahu potká, chce stát při něm.

Uběhne několik dní a Amy stále nikde. I když Nick nebyl ze začátku považován za podezřelého, tak díky několika poměrně dost zvláštním shodám se ocitne nejen v hledáčku policie, ale i veřejnosti. Veřejnost chce najít viníka, chce pomstít vraha krásné Amy a Nick je v podstatě jediný po ruce, tak se tedy pro veřejnost stane vrahem. Ale je jím skutečně? Nebo je vše úplně jinak? A kam vlastně Amy zmizela? A je vůbec ještě naživu?

Hlavními vypravěči jsou Nick a Amy. Nick vše popisuje střízlivě a s odstupem, nedělá si o nikom a o ničem iluze. Jeho postava je neosobní, dá se říct, že i taková „nemastná a neslaná“ a čtenáři prostě nijak k srdci nepřiroste. Zatímco s Amy je to jinak. Amy ihned zaujme, vzbudí silné emoce a čtenář k ní díky tomu okamžitě něco cítí. Přesto i ona má někdy až takový zvláštně naturalistický pohled vidění světa, který nemusí být každému úplně příjemný.

Gillian Flynn se nedá upřít spisovatelský talent a dar vyprávět. Její styl psaní je velmi čtivý, popisy jsou plné detailů, ale přesto to nejdůležitější vám zůstane mistrně skryto, abyste si později uvědomili, že jste to vlastně všechno měli celou dobu před nosem. I když její pohled na svět rozhodně není růžový (což snad u psychothrilleru ani nejde, aby takový byl), tak přesto je velmi pestrý.

Co v knize Gillian obzvlášť velmi dobře vystihla je manipulace davem. Díky této knize zjistíte, že zmanipulovat dav není rozhodně nic složitého a jde to naopak velice snadno. Stačí pár vhodně pronesených slov a lidé jsou hned na vaší straně. Usmějete se v nevhodnou chvíli a v tu chvíli jste tím největším zloduchem.

Zmizelá si jistě získá mnoho příznivců a právem. Na druhou stanu je tato kniha opravdu dost psycho, kromě geniální zápletky, skvělého konce a úžasných popisů atmosféry v ní čtenář nenajde nic pozitivního, a to ani co se hlavních postav týče. Po bližším seznámení totiž zjistíte, že hlavní hrdinové nejsou zrovna osoby, se kterými byste si rádi vyšli na kafe.

Pokud toužíte po geniálním thrilleru, který vás udrží v napětí, tak ano, jděte do Zmizelé. Pokud však od knih očekáváte, že na konci bude alespoň malé světýlko naděje, tak se už předem připravte na to, že ho zde neuvidíte poblikávat ani v dálce. Tato kniha vám totiž neukáže žádná pozitiva a ani vám nedá žádnou naději v lepší zítřky, ale za to vám dá literární zážitek, na který ještě dlouho po dočtení nezapomenete.

Ukázka:

Měli jsme páté výročí svatby.
Zastavil jsem se bosý nahoře na schodech a naslouchal, prsty se mi bořily do plyšového koberce od zdi ke zdi, který se Amy z principu hnusil, a pokoušel jsem si ujasnit, jestli jsem připraven se setkat se svou manželkou. Amy byla v kuchyni, o mém váhání nic netušila. Pobrukovala si nějakou melancholickou a známou písničku. Snažil jsem se přijít na to, co je to za písničku – nějaká lidová? Ukolébavka? – a pak jsem si uvědomil, že je to melodie z M.A.S.H. Sebevražda nebolí. Sešel jsem dolů.

Komentáře (0)