Franny a Zooey si povídají

recenze

Spisovatele J. D. Salingera a těch několik málo děl, pod které se podepsal, provází aura kultovnosti tak intenzivní, že normálního čtenáře musí až odrazovat. Což byl dlouhou dobu i můj případ. Kniha je to ale rozsahem skromná a není problém zdolat ji za jedno dvě odpoledne, proč tedy neprozkoumat, o čem je všechen ten povyk?

Dva krátké příběhy spolutvořící tuto knihu jsou nazvány jmény hlavních postav a dějově i časově na sebe navazují. Ve Franny se setkáváme s mladou studentkou přijíždějící za svým přítelem na víkend. Vyjdou si spolu na oběd a většinu textu pak tvoří jejich konverzace u stolu točící se kolem jedné malé knížečky.

Zooey, úspěšný mladý herec, je Frannin bratr a po koupelnovém rozhovoru s matkou se vydává promluvit si s Franny. Ta leží se symptomy nervového zhroucení na pohovce v obýváku.

Takto jednoduše se dá popsat děj obou částí knihy. Z tohoto faktu je zřejmé, že jádro příběhů tvoří dialogy. Nejsou to ale dialogy jen tak ledajaké. Jak Franny tak i Zooey jsou zajímaví excentričtí jedinci oplývající inteligencí a svoje myšlenky dokážou výmluvně formulovat s využitím širokých znalostí náboženství a filozofie. Před čtenářem se tak otevírá pohled do nitra jejich neobvyklých ztrápených duší.

Už je mi myslím docela jasné, jak přišel Salinger ke kultovní nálepce. Kniha poprvé vyšla v roce 1961, hlásá ideu nespokojenosti se světem promíšenou s náboženstvím a trochou východní filozofie. Pro zkouřené hipíky zaručený recept.

Tím ale knihu nechci nijak hanit, právě naopak. Jazyk, kterým je napsaná a myšlenky v ní prezentované spolu na jednu stranu příjemně kontrastují a na druhou se vzájemně překvapivě doplňují. Takto to alespoň vyznívá v českém překladu, anglický originál za pár měsíců asi zkusím taky a snad tuto minirecenzi doplním o další dojmy.

A možná Franny a Zooey ani nemusíme brát tak vážně, nakonec jde jenom o světabol dospívající slečny. Čím si mě Salinger definitivně usmířil? Chudák se dočkal nejhoršího, citujme Zooeyho: „Můj ty bože dobrotivej, nač šáhnou, to se promění v něco naprosto akademickýho a zbytečnýho. Nebo – a to je ještě horší – kultovního.“

Komentáře (0)