Fitzgeraldův román je grandiózním spojením milostného dramatu s psychologickým ponorem do hlubin lidské duše

recenze

Něžná je noc (2007) / JanH (438 views)
Fitzgeraldův román je grandiózním spojením milostného dramatu s psychologickým ponorem do hlubin lidské duše
Je vůbec možné napsat něco nového, objevného a originálního o knize, o níž už bylo takříkajíc „řečeno vše“? O knize, která se de facto hned po svém vydání stala klasickou, přičemž všechna následná vydání tuto „klasickost“ a jedinečnost vždy znovu potvrzovala? Není psaní další recenze zbytečné?
Na poslední otázku si dovolím odpovědět záporně - domnívám se totiž, že u knih je to tak, že s každým novým čtenářem přichází i nový názor, hodnocení a úhel pohledu. O ten svůj bych se chtěl nyní podělit.
První otázka, která mne napadá, zní - o jakou knihu se vlastně jedná? Jde o společenský román, psychologické drama, milostný příběh či snad sociologickou analýzu? A dále - co chtěl autor čtenáři sdělit, jaké je poselství tohoto tak uhrančivě působícího díla? A do třetice - co onu uhrančivost, podmanivost a duchovní krásu má „na svědomí“, když samotný příběh není nijak výjimečný?
Domnívám se, že ta hlavní, prvotní příčina všech právě zmíněných superlativů tkví v tom, že autor byl při psaní veden - a možná přímo hnán - jakousi vnitřní silou, ba vášnivostí, a že to, co chtěl sdělit, považoval za důležité především pro sebe samého, pro porozumění situaci, v níž se ocitl a s níž vnitřně zápasil. Je zřejmé, že pozadí románu je autobiografické, že za oběma hlavními postavami, Nicol a Dickem Diverovými, je třeba vidět spisovatelovo vlastní manželství, resp. duševní nemoc jeho ženy, která - jak je pro schizofrenii charakteristické - je vždy „originální“, tj. u každého člověka jiná, takže nějaké všeobecně platné pokyny pro každodenní život s takto postiženými neexistují. A právě toto je geniálním způsobem ukázáno na románové Nicol, na jejím často impulzívním jednání a nečekaných a rychle se měnících duševních stavech, na něž její muž jen s největším úsilím a s tu více, tu méně úspěšnou improvizací hledá adekvátní reakce.
Vůbec ovšem nejde o příběh, v němž by určujícím motivem bylo lékařství, resp. psychiatrie. Nicol není nemocná natolik, že by byla neschopna společensky akceptovatelného jednání. Paradoxně je tomu přesně naopak, když symptomy nemoci ji posouvají na vyšší rovinu uvažování a chápání. Dick je vždy znovu udivován a dojat Nicolinou dětinskostí, aby se vzápětí obdivoval její myšlenkové vyzrálosti, resp. byl nemile překvapen jakýmsi zvláštním cynismem nebo šokován výbuchy nekontrolovatelné agresivity při záchvatech.
Ve snaze o pochopení Nicolina vnitřního světa dochází logicky k tomu, že se role postupně obracejí. Na začátku bylo všechno jasné - mladá, krásná a bohatá Američanka, jejíž psychika utrpěla traumatickým zážitkem v dětství těžkou ránu, si dopisuje s mladým a šarmantním krajanem, začínajícím psychiatrem, s nímž se posléze setkává ve Švýcarsku a stává se jeho ženou. Jejich manželství je příkladné a šťastné, jediným stínem, který na něm leží, je duševní porucha, sice ustupující, ale stále přítomná a hrozící projevit se v těch nejnevhodnějších situacích. Manželské a rodinné pouto je tak osudově doplňováno vztahem lékaře k pacientce a ukazuje se, že je to pro ně oba břímě, jehož tíhu sice statečně nesou, které je ale čím dál víc vysiluje...
Společný život, díky Nicolině bohatství zcela osvobozený od materiálních starostí, plyne zdánlivě bezstarostně na plážích Riviéry, v Monte Carlu či Paříži, přičemž všude jsou vítanými hosty či váženými hostiteli. První světová válka je minulostí, vše se postupně dostává do normálních kolejí a naše dvojice se stává součástí světa vyšších vrstev - finančních makléřů, bohatých amerických turistů a zlaté mládeže. Přesto se od těchto lidí odlišují a neklesají na jejich intelektuální a duchovní úroveň zahálčivých maloměšťáků - a to právě „díky“ Nicolině nemoci, která jim stále připomíná křehkost a nestabilitu všech domnělých jistot, založených na finančním zabezpečení či společenském postavení.
Autorovo psychologické mistrovství, s nímž popisuje tento vztah, tuto podivnou symbiózu dvou lidí, kromě lásky a hluboké duchovní náklonnosti spojených i tragickým poutem, je jedním slovem úchvatné. Celý příběh je přitom vypravován jakoby v několika různých vrstvách - nádherné, ostře realistické partie, popisující společenský život poválečné buržoazie, hekticky přelétavý od jedné zábavy ke druhé bez jakéhokoliv morálního ukotvení se střídají s téměř snovými popisy nejjemnějších interakcí, jimiž spolu komunikují lidské duše. Ať už do prostředí přírody nebo města zasazené scény působí tak plasticky a emocionálně, že čtenář je příběhem strháván natolik, až má pocit, jako by se mu všechno takřka fyzicky odehrávalo před očima. Děj se ubírá vpřed tu pozvolným rozvíjením vedlejších motivů, přecházejících v náhlý zlom a novou výchozí pozici, tu návratem do minulosti a následným vyprávěním proti proudu času.
Jestliže jsme si tedy na začátku kladli otázku, co je vlastně motivem této knihy a zmiňovali přitom několik nabízejících se možností, pak odpověď je taková, že jde vposledku o grandiózní spojení milostného dramatu s psychologickým nazíráním duchovní podstaty veškerého lidského konání, kdy společenské prostředí sice do určité míry ovlivňuje volní preference konkrétních jedinců, nemůže je však zbavit vnitřní svobody a tedy i osobní odpovědnosti za svá rozhodnutí a činy.
Fitzgeraldův slavný román vychází ve výborném překladu Alexandra Tomského. Jediná, ale bohužel dost podstatná vada tohoto vydání spočívá ve velkém množství tiskových chyb, které snižují jinak mimořádný čtenářský dojem z této knihy.

Komentáře (0)

kniha Něžná je noc recenze