Existenciální komedie

recenze

Mikroromán, jak jej sám Weiss nazýval, o stu stranách je mistrovskou ukázkou propracované formy, zcela dopilovaného stylu, který ve všem odpovídá tématu. Tím je situace vykořeněných lidí bez naděje v jakémsi blíže neurčeném penzionu-statku, kde chybí východisko a je jen holá, strastná a marná skutečnost. Několik málo situací do detailů a precizně popsaných, krajní realismus zasahující svým vyzněním do sféry krajní absurdity. Postavy charakterizované nějakým určujícím znakem - krejčí šijící své modely ze zbytků, jakýsi hejtman ve výslužbě, sběratel kamenů pan Sníh, doktor celý zafačovaný v obvazech, rodina s živelným synem, jehož dětské přehmaty se stávají hybatelem kolotoče souhry mikroudálostí, které směřují k fraškovitému a absurdnímu konci, hospodyně s vozkou, jejichž stíny vypravěč vidí na závěr kopulovat, vypravěč sám, sypající si na pokoji sůl do očí, pro rozproudění vidin, skrumáž prapodivných figur z moderní existenciální comedie dell'arte.

Mistrovské jsou scény, kdy je charakterizační rozdíl mezi postavami v každodenních situacích dotažen do rytmického kolektivního děje, opět vyznívajícího jako fraška. Ostrost a detailnost vypravěčova pohledu pak kontrastuje se jeho nedoslýchavostí, díky níž z hovorů zaznamenává jen typizované fragmenty, zvukomalebně doplňované slovními hříčkami. Situace jakoby ohlodané na kost, jakoby zcela zbavené životnosti, jejichž aktéři pak připomínají spíše figurky loutkového divadla vedeného opilým loutkohercem.

Formálně mi velmi blízká práce s rytmem textu, dramatické, fraškovité situace vyřčeny v rychlém sledu až divadelního, scénického popisu, na jeden zátah, po nichž následuje zklidnění a pomalá příprava na další silný situační tah. Tomu odpovídá i členění vět, od krátkých úsečných v mezičasech, po několikastránkové souvětí dynamického situačního popisu.

Komentáře (0)