Mizející město

recenze

Někde mezi lyrickou básní, esejí s analytickými ponory a útržkovitými deníkovými záznamy vzpomínek se pohybuje tato kniha. Jak název jasně evokuje, je vztažena k Praze, její povaze, náladě, jejímu duchu a ze všeho nejvíc jejímu obrazu, který o ní má Petr Král.

Mnohdy velmi citlivé a přesné, až strukturně vazební popisy povahy různých pražských míst jsou kořeněny autorovými zážitky vztahujícími se k nim. Důraz je na náladách, které se autorovi s místy nejvíce pojí.

Přiznává-li Král v dodatku textu, že píše "... jen soukromý záznam ze svého chození světem a svědectví o zvláštní zkušenosti, kterou mi znamená...", je tento jeho postup a způsob práce na knize tím nejzajímavějším, na druhé straně však nejvíce sporným místem.

Silně introspektivní kresby jednotlivých míst se pojí dohromady mnohdy šroubovaným a opakujícím se typem metafor a vytváří tak velký ornament, který přes prokreslené jednotlivosti působí poněkud monotónním dojmem.

Jakoby onen střed, který autor v Praze marně hledá, chyběl i v uspořádání jeho textu. Stupňující se vjem z popisu a uchopení nějakého místa v gradaci náhle klesá do ztracena a mnohdy mlhavá spojnice nás přenáší k místu dalšímu, tak jako nová ulice maže paměť ulice předchozí.

Kromě dvou hlavních otázek po středu Prahy a po jejím duchu, esenci, text nemá žádnou ústřední linii, celek vypadá jako ornamentálně nepevně vázané fragmenty.

Takový je ale asi také obraz Prahy Královy mysli a jeho snaha o jeho co nejpřesnější a poctivě přiznané vyjádření je obdivuhodná. Vidí-li autor nejlépe centrum z periférií, i celý text se plně začne vyjevovat až po přečtení. A to ve formě vnitřního obrazu města, který ztrácí své kontury a barvy, jako obraz o mizení obrazu.

Melancholie v textu vskutku převládá, stejně jako šedivost, strnulost, čas před rozbřeskem, počasí mrazivé a deštivé. Petr Král se tak, jako emigrant, ve snaze zachytit obraz "svého města" dotýká procesu jeho niterného mizení. Cosi jako nekrolog svého vztahu ku Praze.

Komentáře (0)