Druhá kniha povídek brilantní spisovatelky je opět literární událostí

recenze

Padaná letní jablka (2015) / JanH (534 views)
Druhá kniha povídek brilantní spisovatelky je opět literární událostí
Dora Čechova, česká spisovatelka s ruskými kořeny, na sebe v jednom rozhovoru prozradila následující zajímavé „tajemství“: „Když jsem psala své povídky, opřela jsem na svém stole před sebe fotografii Lva Nikolajeviče Tolstého a během psaní jsem se často ptala sama sebe, zda bych mu mohla dát přečíst to, co právě píšu. Snažila jsem se dosáhnout hranice, abych se nemusela stydět ukázat mu své povídky. Možná proto mi tak dlouho trvalo, než jsem napsala svůj debut, text ukázáníhodný světu.“ Tímto debutem je myšlena její kniha Nechtěl jsem být Leninem. Myslím si ovšem, že ani za svoji druhou povídkovou knihu s názvem Padaná letní jablka se spisovatelka před ruským klasikem rozhodně nemusí stydět, ba naopak.
Tato (jak už je u nakladatelství Labyrint dobrým zvykem) po tiskařské a estetické stránce výborně provedená knížka obsahuje jedenáct povídek, které autorka - mám-li ještě jednou citovat její slova - uznala za „ukázáníhodné světu“. Jakkoli obsahově různorodé, mají všechny i mnoho společného, především tedy literární styl zaměřený na jakési „vyjmutí“ určitého obrazu (a myšleno jím může být prakticky cokoli) z celostního, definitivního rámce a jeho zkoumání jako svého druhu unikátu, originálu. Použijeme-li příměr s mozaikou, pak autorku nezajímá tolik celkový obraz jako spíše jednotlivé kamínky, z nichž se skládá. Tento pozoruhodný „smysl pro detail“, umocňovaný cizelérskou prací s jazykem, je podle mého názoru hlavní charakteristikou knihy. Nekomplikovaný, prostý a jakoby „naivní“ pohled na svět je přitom jakýmsi literárním závojem, pod jehož zdánlivě jednoduchou osnovou se ukrývají příběhy plné vnitřního pohybu na jedné a klidného nazírání na straně druhé. Hutnost textu se mistrně střídá s rozvláčnějšími pasážemi, je tu takříkajíc všechno na svém místě, nic nechybí ani nepřebývá.
Povídky přitom samy o sobě nepřinášejí žádné nové „objevy“ v pohledu na člověka a jeho vnitřní svět. Ne, nejsou tu výjimeční lidé ani velké události, vše vnější je druhořadé, protože jde o něco zcela jiného, totiž o uvědomění si toho, že i ten sebeobyčejnější člověk má duši, v jejímž odlesku můžeme zahlédnout netušenou hloubku - jde jen o to, oprostit se od jeho vnějšího zjevu, od jeho do očí bijící tělesné i duševní ubohosti a pokusit se vidět vše „nově“.
Druhým společným jmenovatelem všech povídek pak jsou muž a žena - dvě bytosti, oscilující kolem čehosi, co je jim nějakým způsobem společné, třebaže to často nedovedou pojmenovat a spoléhají se tudíž na cit a vzájemnou náklonnost, což se ovšem může ukázat jako cesta do slepé uličky jejich vztahu. Jindy ale mohou ono nedefinovatelné fluidum nalézt a to, že se tak stává za jinak tragických okolností, činí z jejich „prozření“ jakoby začátek nového života. Povídka Náš příběh, kterou považuji v knize za nejlepší, je toho nádherným příkladem.
Říká se, že nejdůležitější pro posouzení spisovatelovy kvality je jeho druhá kniha. Dora Čechova v této „zkoušce“ obstála na výbornou, je nepochybné, že je vskutku „povídkářkou“ par excellence, přičemž u nás v současné době sotva najdeme jinou spisovatelku, která by se jí mohla v tomto směru rovnat. Vydání její knihy Padaná letní jablka pokládám za významnou událost v současné české literatuře, v jejímž kontextu si tato autorka již definitivně našla své nezaměnitelné místo. A samozřejmě jí i nám čtenářům přeji, aby nás brzy zase něčím překvapila...

Komentáře (0)

kniha Padaná letní jablka recenze