Dobro kontra Zlo podle Deana

recenze

Nejtemnější večer roku (2015) / Thanyss

Fajn, Dean mě svým minulým počinem s názvem Město celkem zklamal, ale protože jsem v jádru hodná holka, rozhodně jsem na něj nezanevřela a s důvěrou jsem si obstarala další jeho knihu. A doufala jsem, že tentokrát mé naděje nezklame.

Snad ve všech knihách se na pár řádcích s informacemi o autorovi dozvíte, že rodina Koontzových žije doma i s duchem jejich retrívra Trixie. No, protentokrát mu ten duch očividně dal hodně zabrat a zavrtal se Deanovi hluboko do šedé kůry mozkové a bušil do neuronových spojů tak usilovně, že Dean pod tíhou takových argumentů usedl a napsal Nejtemnější večer roku, který se jen hemží spoustou a spoustou zlatých retrívrů. I když jeden z nich je tak trochu zvláštní. Jinak by to ani nebyl Koontz…

Takže jako hlavní přísady nového Deanova pokrmu tu máme Amy s naprosto tajuplnou minulostí, kterou se nám zpočátku zdráhá odhalit, i když tušíte, že tam v koutě skříně nesedí jeden kostlivec, ale spíš osazenstvo poloviny středně velkého hřbitova. K ruce má přítele a partnera Briana, vtipného architekta s naprosto nekonečnou trpělivostí a pochopením pro ne vždy standardní jednání své drahé polovičky. I když i on sám má v minulosti něco, co slušně chrastí. A do třetice je to fenka Nickie, krásná retrívřice, která se však na vás dokáže dívat tak, až máte pocit, že se díváte do jiných světů. To je ten kladný základ.

No a pak tu máme odvrácenou stranu, výškrabek lidstva z té nejbahnitější stoky, jež při stvoření minuli frontu na kladné emoce a empatii značným obloukem. Jejich představa o relaxaci zahrnuje večerní táborák z hořícího domu s grilováním jeho obyvatel v útrobách ohnivého inferna, případně týrání postižených dětí anebo oddychovou sportovní střelbu do zcela náhodných lidských cílů. Proč ne, každý máme přece jiné kratochvíle.

Dean proti sobě postavil dvě křišťálově ryzí strany, jedna je bílá a druhá černá, nic mezi tím prostě není. To by samo o sobě ani tak nevadilo, ovšem to by se do toho chlapec spisovatelská musel trochu víc opřít. Nebát se přitvrdit. Trošku to okořenit. Sakra, klidně tam zamíchat i víc toho nadpřirozena. Ve finále se to čte sice dobře, ale celou dobu jsem čekala, kdy mě ta hrůza a napětí začnou tahat za pačesy a ono tak nějak nic. Řemeslně dobře odvedená práce s vtipnými dialogy a několika ledovými odhaleními, která ovšem něco postrádá. Pocitově bych to přirovnala k dobře promazanému zrezivělému soukolí. Kola se sice hladce otáčí a neskřípou, ale stejně víte, že něco není, jak by mělo.

Dobře, Nejtemnější večer roku byl o něco lepší než Město, jenže se stále ještě udýchaně žene za staršími Koontzovými dětmi. Poslední dobou mám pocit, že Dean moc vyměkl. Nebo ho opustili jeho vnitřní démoni. Nikomu nic zlého nepřeju, ale v tomto případě by nějaká pořádná noční můra prospěla. Čistě pro inspiraci. A pro potěchu nás čtenářů.

Deane, proboha tě prosím, už se probuď. Já si klidně přečtu i knihy podobné téhle, ale mnohem raději jsem, když tomu zlu jdeš mnohem víc na dřeň, když necháš své hrdiny v tom svrabu pořádně vykoupat, když si z nejtemnějších snů vypůjčíš ty nejděsivější příšery a pošleš je na denní světlo. Přestaň se, prosím, bát sám sebe a zase se do toho opři naplno. Jako jsi to udělal v Intenzitě, nebo ve Skrýši, případně v Podivném Thomasovi. Chci se s tebou bát, okusovat si hrůzou nehty a napětím cvakat zuby.

S nadějí tvá věrná čtenářka.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---