Do hloubky duše a srdce dítěte

recenze

Kryštof ÁDéHáDě (2018) / RenataP
Do hloubky duše a srdce dítěte
Myslím si, že knihu ocení nejen rodiče a maminky dětí s ADHD, ale také ti, kdož chtějí podobným dětem ve svém okolí porozumět. A bezpochyby každá maminka jakéhokoliv dítěte, protože strasti mateřství tu jsou popsány tak, že není těžké se do nich i po letech ve vzpomínkách vrátit a rozpomenout se na nevyspalé noci, únavu, bezvýchodnost a pocit samoty i beznaděje, když věci nejsou takové, jaké by měly být.
Jaké by měly být?
Stejně jako jsem se hřála o slova autorky, v každé větě vystihovala všechno s precizní přesností, tak jsem přicházela pomalu k jednomu povzdechu, jež mi koluje v krvi od dob mateřství. Je škoda, že dnešní děti nejsou obohaceny o výchovu v mateřském kruhu příslušnic svého rodu a je škoda, že maminky jsou bičovány k dokonalosti v roli jedné jediné mámy, jedné jediné pečovatelky. Že neexistuje úleva, jen tisíce úkolů navíc, pokud ještě navíc rodinu živíte.

A v srdci si navždy uchovám některé citace z knihy:
„Když se podívám zpátky na svůj život, největší hodnotu mi přineslo, když jsem neposlechla okolí; naučilo mě to samostatnosti. Poradit si s křivdou a smutkem neumím dodnes. Není jiného léku na bolest než ji nechat přebolet a utrpení odžít….“

„Řeším Kryštofa a zapomenu na sebe. Kdybych na sebe nezapomněla, zůstal by Kryštof opuštěný a sám. A z toho mám největší strach. Bojím se, že okolí neunese jeho zvláštnost a Kryštof pak neunese tíhu okolí. Chráním ho celou svou bytostí, ale je to vůbec dobré? Někdy mi nezbude než pro sebe hledat pomoc, abych doplnila sílu. Mám pár berliček pro útěchu: pořád s sebou nosím dalajlamovu knihu. Otevírám ji namátkou a piju z léčivých slov, protože tenhle pramen nikdy nevyschne.“

„Kryštof je jako kukačka v cizím hnízdě. Hnízdem nemyslím naši rodinu, kde jsou rodní máma, táta, dcera a syn. Hnízdem myslím naše společné bytí, hlavně ten způsob bytí, který se kukačka učí, a přitom do tohohle světa nepatří. Anebo patří, ale jenom trochu, „svým způsobem“.

„A právě ke mně, do mého ticha, přišel Kryštof…“, tak to je asi nejkrásnější věta celé knihy. Ta, která mě oslovila do hloubi duše, protože se netýká jen dětí, ale i obtížných situací, na které nejsme zdánlivě stavěni. Proč žena introvertně založená, tichá, ticho milující klidná duše dostala do vínku dítě, které je extrovertní tak, že se až nehodí do svého světa. Protože možná právě proto, že jen taková matka je schopna postupně pochopit, že klíčem k soužití a jeho šťastnému životu, i jejímu obohacení, je zjištění, že i to dítě je vlastně jeden velký introvert žijící život daleko od běžného vycvičeného a ochočeného světa.
Renata Petříčková

Komentáře (1)

kniha Kryštof ÁDéHáDě recenze

R.E.M.
23.02.2019

Pěkné, povedené zamyšlení.