Deutschland, Deutschland unter Drogen

recenze

Světové dějiny jsou předmětem studia univerzitních vědců i amatérských nadšenců. Z amatérských nadšenců se někdy mohou stát profesionálové. A ti mohou rozkrýt pozadí tzv. velkých dějin a vyšátrat v archivech skutečnosti, které unikly autoritám nebo je autority nepovažovaly za dostatečně zajímavé.
Podobná příležitost se naskytla i Normanu Ohlerovi a ten ji využil, jak se patří.
Říká se, že po pádu berlínské zdi si na různých tanečních party dopřál extázi nebo LSD. A tak na jedné se ho jeden DJ mimo jiné zeptal, zda ví o tom, že drogy hrály velkou roli v nacistickém Německu a za 2. světové války. Zřejmě tato příhoda se mu vybavila, když jednoho dne narazil v archivu na deník Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella. Následovalo pět let vysedávání nad deníkem a dalšími prameny a na konci této anabáze je „Totální rauš“, který mapuje užívání návykových látek v době nacismu.
Ohler se tématu chopil opravdu precizně a rozdělil je do několika bloků: historie drog s přihlédnutím k německému chemickému průmyslu, experimentování s drogami v německé armádě a jejich následné „operační nasazení“ v průběhu celé války, příběh nejslavnějšího feťáka všech dob Adolfa Hitlera a příběh jeho osobního lékaře a dealera v jedné osobě Theodora Morella. Všechny tyto linie se - jak jinak - vzájemně prolínají.
Jak je naznačeno, celý příběh německé drogové závislosti, a toto slovní spojení moc nepřehání, je pojat chronologicky.
Vše to začíná jakousi úvodní instruktáží – charakteristikou klíčových aktérů vzešlých z chemických laboratoří – a pohledem do rané historie vybraných preparátů. V podstatě je to i oslava německého chemického průmyslu, respektive rozvinutosti německé vědy té doby. Řada objevů, podstatných zdokonalení či jiných milníků na poli látek označovaných později jako drogy souvisí s německými vědci či laboratořemi; namátkou: morfin jako první izoloval Friedrich Sertürner, Pervitin sice jako první syntetizovali v Japonsku, ale německá firma Temmler Werke přišla na vcelku levný a masový způsob výroby, který následně dokonale využila, podobně tomu je s heroinem, jenž přišel na svět ve Velké Británii, ale světu jej ve velkém „darovala“ firma Bayer, kokain byl poprvé izolován v Německu a firma Merck jej vyráběla už od roku 1862, atd.
Chtělo by se říci Německo, že mělo pro to, co se spustilo v druhé polovině třicátých let a skončilo až s vyvěšením sovětské vlajky na Raichstagu, solidní vědecko-technickou základnu. Byla to země drogám předurčená.
Pomineme-li pasáže věnující se užívání heroinu a kokainu v desetiletích předcházejících 2. světové válce, jež mělo sice módní vlny, ale rozhodně ne masový charakter, pak oním pomyslným výstřelem z drogové „Aurory“ bylo zahájení průmyslové výroby metamfetaminu v roce 1937, jemuž Němci dali název Pervitin. A protože jeho účinky byly známy i před, nic nebránilo tomu, aby se německému národu, jenž potřeboval nalít entuziasmus a síly pro budování národního socialismu, doporučil ten zázračný prostředek, jenž byl zdarma distribuován do německých domácností. Ač nacisté nenáviděli drogy, v pervitinu viděli spásu a povzbuzení pro dosažení svých velkolepých cílů, k nimž byli jako národ povoláni.
Nebylo proto divu, že pervitin se velmi rychle stal kandidátem na povzbuzení branné síly Wehrmachtu. Pokusy na válečné lékařské akademii sice ukázaly na mnohé negativní vedlejší účinky, ale pověst pervitinu z něj udělala elixír, který hnal Wehrmacht při útoku na Francii. Přestože bylo později jeho používání v armádě oficiálně omezeno, jeho faktická spotřeba byla vysoká po celou válku.
Hitler sám se s pervitinem setkal až v rámci neortodoxní léčby jeho zažívacích potíží, které začal léčit Theodor Morell poté, kdy se stal vůdcovým osobním lékařem. Hitler se v podstatě stal Morellovým pokusným králíkem. Denně formou injekcí vstřebával velké množství látek prospěšných i problematických, a přestože nebyl fyzicky drogově závislý, tedy alespoň ne do léta 1944, stal se svým způsobem psychicky závislým na Morellovi. Vzájemná symbióza, byť lékaře k vůdci doslova připoutala, však byla prospěšná i pro něho. Umožnila mu snadno a levně přijít k různým arizovaným továrnám a laboratořím a vybudovat poměrně velké farmaceutické impérium, v němž vyráběl preparáty pro armádu i pro samotného vůdce a pracovníky kancléřství. Za zdůraznění stojí skutečnost, že nejvýznamnější součástí tohoto impéria bylo MILO Olomouc.
S postupem času, kdy se Wehrmachtu i přes značnou konzumaci povzbuzujících prostředků, přestávalo na frontách dařit, vytrácelo se charisma velkého vůdce, on se stáhl do bezpečí svých bunkrů a stále více se dožadoval péče svého lékaře. Zlomem se stal červenec 1944 a nezdařený atentát na Hitlera. Ten při něm byl zraněn a v rámci léčby došlo i k nasazení morfinu a kokainu, čímž se koktail tvrdých drog rozšířil. A protože Hitlerovi ulevoval a pomáhal, bylo o jeho dalším osudu rozhodnuto. Během zbývajících měsíců se z velkého vůdce stal vcelku obyčejný feťák se všemi příznaky a problémy, které takový stav doprovázejí. Malérem bylo, že onen feťák velel armádě a ovlivňoval osudy miliónů lidí.
Norman Ohler příběh narkomana Hitlera, jeho osobního dealera, pardon – lékaře – a jeho napumpované armády vypráví s velkým zaujetím. Nešetří detaily a mnohé informace týkající se průběhu války jsou velmi zajímavé a v podstatě významně doplňují informace z velkých historických monografií, jež neměly potřebu vytvářet souvislosti mezi válečnými událostmi a touto neřestí německé armády a německého vůdce.
Ve svých konstrukcích se autor chová profesionálně. Tam, kde při interpretaci Morellových záznamů není zcela jist, naznačuje osobní interpretaci a přiznává nejistotu. Čtenář se sám může rozhodnout, zda mu vše „spolkne“ nebo ne.
I když se člověk smíří s tím, že ne vše napsané skutečně proběhlo dle Ohlera, zbývá obrovský prostor k tomu, aby si jako čtenář uvědomil, že totalitní systém, který má v čele diktátora, ve spojení se sociální rakovinou, jakou je konzumace drog ve velkém, přivádí na svět absurdní, nepředvídatelný a nekontrolovatelný systém, který může vést k záhubě nejen sama sebe, což je to nejlepší, co mu lze přát, ale také k záhubě světa.

Komentáře (0)