Deprese je jako plevel. Když už si říkáte, že je konečně nadobro pryč, vynoří se odněkud znovu.

recenze

Tma pod srdcem (2022) / insta.kniha
Deprese je jako plevel. Když už si říkáte, že je konečně nadobro pryč, vynoří se odněkud znovu.
Tak, jako tomu bylo v prvním díle, se i dvojka pyšní krásnou a originální obálkou. Ani ilustrace uvnitř knihy, které zdobí každou kapitolu nejsou nijak pozadu. Mohu říct, že se mi líbí víc než u předešlého dílu.
Díky prologu je čtenáři připomenuto vše podstatné z prvního dílu a hned na začátku stojí Lana tváří v tvář své matce, se kterou neměla nikdy dobrý vztah, bohužel spíše naopak. Ta pro ni nemá ani jedno slůvko pochopení, jakoukoliv pochvalu, nic. Proto jsem ráda, že i přesto trápení se rozhodla začít se pomalými kroky posouvat tím správným směrem a o svých problémech s někým mluvit.

"Deprese je jako plevel. Když už si říkáte, že je konečně nadobro pryč, vynoří se odněkud znovu. Moje se začala vracet s postupujícím podzimem. Tma, chlad .. jako bych byla znovu v Temném Navu."

Velmi ráda jsem se vrátila do tohoto světa a jakmile se Lena vydala na "cestu", opět jsem byla jako na trní a s nadšením jsem čekala, co si pro nás autorka připravila tentokrát a že to byla strastiplná cesta, plná nástrah. Úkol, který Lenu čekal, nebyl lehký a věřím, že její rozhodnutí jej podstoupit, bylo právě kvůli ní a její matce. Chtěla "dopřát" alespoň někomu lepší dětství ..
Na setkání s Divišem, jsem se opravdu hodně těšila a chtěla jsem vědět, jak to s Lanou a ním dopadne. V prvním díle, tam zůstal velký otazník a romantickou linku, i když malilinkatou, jsem si užívala.
Ani tentokrát autorka nezklamala. Ať už vymyšlený svět s příšerkami, samotný příběh, napínavý děj, atmosféra, vše do sebe zapadalo a já se s knihou jen těžko loučila. I choulostivé téma, jako je deprese, bylo zajímavé vidět, jak s těmito vnitřními "démony" hl. postava bojuje a vítězí nad nimi.

Komentáře (0)

kniha Tma pod srdcem recenze