Dárce: Kniha s posláním pro malé čtenáře

recenze

Žehnám, filmům. Ne, nespletla jsem se a správně začínám svou recenzi odkazem na filmy. Někdy se totiž stane, že právě filmové zpracování knihy je pojítkem se samotnou knihou. Dovoluji si tvrdit, že stejně tak je to i s Dárcem, sci-fi knížkou pro děti a mládež, jejíž originál byl autorkou Lois Lowry vydán v USA už v roce 1993. U nás se kniha dočkala vydání v minulém roce a její širší vstup do podvědomí čtenářů zapříčinilo právě letošní uvedení stejnojmenného filmu do kin.

Film jsem sice neviděla, ale ani po něm moc neprahnu. Mám pocit, že film půjde za daleké hranice knižní předlohy, což samozřejmě chápu, protože film musí být vždycky o kousek dramatičtější, aby to vůbec diváci ocenili. Možná jen zkušenější a šikovnější režiséři by zvládli udržet přímý děj knihy tak, aby film ,,nenudil".

Vzpomínka jako to nejcennější

Dárce je útlá kniha určená především pro mladší čtenáře, o čemž svědčí vhodný formát velikosti knihy, ale i vhodně zvolené písmo (alespoň v českém vydání). Jedná se o antiutopický román, který tím pádem samozřejmě odkazuje k sci-fi žánru, ale přesto bych řekla, že tento pojem překračuje svým posláním.

Hlavní hrdina dvanáctiletý Jonas se narodil do skvěle organizované společnosti, která má svůj řád, svou vlastní striktní etiketu. Dokonale fungující svět nezná války, strach, bolest, zkrátka se jedná o černobílý svět téměř bez vlastností, emocí a především bych řekla, bez vlastní identity. Každý ,,obyvatel" je podle svých dovedností přiřazen ke svému budoucímu povolání. A mladý Jonas se má stát příjemcem paměti. Setkává se s Dárcem, strážcem vzpomínek celého lidstva. A tak začne Jonasovi předávat to nejcennější: zkušenosti předchozích generací, ve kterých je radost i smutek, láska i bolest...

Svět bez volby odporuje lidské přirozenosti

Čtenáři je již od začátku zřejmé, že Jonas je tak trochu jiný, v očích dospělého čtenáře se stává symbolem revoluce. Ačkoliv Jonas nejprve snáší bolest velmi špatně, postupem zjišťuje, že černobílý svět není tak dokonalý, jak se zdá. Můžeme žít ve zdravém světě bez zločinu na úkor ztráty našich citů a svobodné vůle? Přesně tuhle otázku nám pokládá autorka právě skrze knihu, skrze statečného Jonase. Možná je slovo statečný neúčelné, protože Jonas je vlastně ztělesněním spíše lidské přirozenosti a vůbec touhy žít (ve smyslu naplno, se vším všudy).

,,Jonas rychle šlapal do pedálů a cítil podivnou pýchu nad tím, že už patří do řad občanů, kteří berou pilulky. Jen na okamžik mu bleskl hlavou ten poslední sen. Měl z něj příjemný dojem. Sice se ve všech těch pocitech nevyznal, ale musel si přiznat, že se mu ten neklid, jak ho nazývala matka, vlastně líbil. Když se dnes ráno probudil, přál si cítit ho znovu."

Je velká škoda, že příběh zaujímá jen 200 stran, na druhou stranu si ale uvědomuji, že je určena pro děti, takže nakonec je tento počet vlastně uspokojivý. Mám pocit, že se autorka víceméně zaměřovala na popis prostředí a fungování společnosti. V tomto ohledu bych ráda zmínila názor Bětky z blogu Listárna, která ve své recenzi píše, že ,,Dárce navazuje na tradici orwellovské dystopie". A já s tím určitě souhlasím. K tomu bych jen dodala, že bych to dokonce označila za takovou formu románu 1984 pro mládež.

Závěrem

Dárce má jistě mnoho co říct a to nejen mladším čtenářům, ale i dospělým. Mám dojem, že tato kniha dokázala nastínit řadu otázek a jistě i plnohodnotných diskusí nad touto problematikou. Pokud nejste fanoušek sci-fi (tak jako já), nenechte se odradit a knihu si přečtete. Mám totiž pocit, že zkrátka nemůžete litovat.

Komentáře (0)