Další prokletý druhý díl?

recenze

Splynutí (2015) / Marky48 (174 views)
Další prokletý druhý díl?
Pressia, Partridge, El Capitan a Bradwell se po hlavě vrhají do dalších nesnází, aby získali další části do skládačky, pomocí níž mohou přemoci svého nepřítele. Také se objevuje dívka s Novým poselstvím, které je ještě hrozivější, než to předchozí... Kdo je vlastně nepřítel? A kde se skrývá to, co všichni hledají?
Splynutí je druhý díl postapokalyptické trilogie Čistý. V prvním díle si autorka nasadila laťku hodně vysoko - vytvořila komplikovaný, ale věrohodný svět a srdcervoucí napínavý příběh který čtenáři hltali jedním dechem. Bohužel si myslím, že se Julianně Baggott nepodařilo úroveň udržet...

"Moji kamarádi tomu říkali 'klec v kleci', protože jim to tak připadalo - jedna parta uvězněných zvířátek kouká přes mříže na druhou partu uvězněných zvířátek." (~ str. 118)

Příběh mi neodsýpal jako v prvním díle a do čtení jsem se musela opravdu nutit. Ne, že bych se nechtěla dozvědět, jak příběh dopadne - právě naopak! Odpovědi na své otázky jsem chtěla co nejdřív, ale nějak mě nebavilo se prokousávat těmi kapitolami, ve kterých se toho pramálo dělo. Vlastně by se děj dal shrnout na dvě až tři podstatné události a jinak se toho moc nezměnilo. Toto bohužel ovlivnilo i další pozitivní faktory. Autorčin styl psaní je velmi obsáhlý a vyčerpávající, cože náročným čtenářům přijde vhod. V prvním díle jsem si to užila, ale ve druhém, ke se skoro nic nedělo, jsem to nedokázala ocenit a nakonec to ještě snížilo výsledné hodnocení.

Líbilo se mi ale, že autorka zůstala u některých svých zvyklostí. Jak už jsem byla zvyklá z prvního dílu, každá kapitola je vyprávěna z jiného úhlu pohledu, což umožňuje mnohem lepší přehled o ději, než klasické vyprávění jedné postavy... Stejně, jako tomu bylo u prvního dílu, jsem si oblíbila kapitoly z pohledu Pressie a El Capitana (ráda bych i něco od Bradwella, ale nedá se nic dělat), kapitoly Partridge jsem překousla a kapitoly, které vyprávěla Lyda, mě spolehlivě uspávaly nebo případně naprosto vytočily...

Myslím, že ve Splynutí se Julianna Baggott chtěla zaměřit především na vývoj postav. Všechny se změnily a stejně tak se vyvinuly i jejich vzájemné vztahy, což opravdu oceňuji. Moc jsem si oblíbila Perssii a Bradwella, ovšem největším vývojem si určitě prošel Helmud. V první knize jsem jeho roli nechápala, ale teď je mi všechno jasné. Helmud se každopádně stal mojí úplně nejoblíbenější postavou. Stále ale platí, že některé postavy bych neváhala zavraždit - zvláště pak nanynky Lydu a Iralene - ani jednu z nich jsem nemohla vystát...

"Co kdybychom prostě sklapli a šli dál," utnul to El Capitan. Nebudem myslet vůbec na nic, prostě uděláme krok a potom další."
"Nebudem myslet vůbec," navrhl Helmud.
"Fajn," řekl Bradwell. (~ str. 391)


Celkově jsem ze Splynutí trochu zklamaná. Asi je to tou pověstnou kletbou druhých dílů, ale Julianna Baggott se nedokázala vrátit na úroveň Čistého. Ačkoliv se postavy i jejich vzájemné vztahy plně rozvíjely, děj hodně pokulhával a do čtení se mi vůbec nechtělo. proto se z vyčerpávajícího stylu psaní stal zápor místo kladu a já si nemohla knihu užít tak, jak jsem si přála. Přesto si určitě přečtu třetí díl s názvem Oheň, který mi, jak doufám, dá odpovědi na všechny otázky z Čistého i Splynutí...

Kniha: 3/5
Obálka: 5/5

Komentáře (0)

kniha Splynutí recenze