Co v létě k vodě? Třeba Právo na vraždu od Veroniky Černucké.

recenze

Právo na vraždu (2012) / Thanyss

Ačkoli to tak nevypadá, psát povídky je mnohdy složitější než psaní románů. A stejně tak je tomu i s hodnocením, pokud se jedná o knihu povídek, protože ji nelze hodnotit jako celek. Právo na vraždu od Veroniky Černucké je souborem devíti povídek s detektivním námětem a přestože nápis na obálce hlásá heslo "původní česká detektivka", příběhy se odehrávají v zahraničí. To jen tak na okraj, hlavní je, že autorka má národnost českou. První příběh s názvem Poslední spravedliví vypráví o skupině lidí, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou v případech, kde světské soudy nestačí nebo selhávají. Rozjezd je pomalejší, ale tempo nabírá kniha u druhé povídky Pozor na Škrtiče. Přiznám se, že osobně se stala zřejmě mou nejoblíbenější ze všech. Decentní nádech tajemna, dobře stupňované napětí a nečekané odhalení Škrtiče. Tak bych si představovala správně napsanou detektivní povídku.
 
Příběh Před rozvodem se mi pod kůži  už tolik nedostal, těžko říci proč, možná je to tím, že čtenář je „nabuzen“ tempem ze Škrtiče a nyní je nucen zvolnit. Nebo je to možná jen tím, že vyprávění o manželském páru, který se rozhodne navzájem sprovodit ze světa, příliš neoslovil svým námětem.
 
Právo na vraždu, čtvrtá povídka v pořadí, je o ženě, která má prostě v životě smůlu na muže a její matku, náboženskou fanatičku, bych nepřála asi nikomu. Lízin příběh mě zaujal a ačkoli by se závěr mohl zdát jako šťastný, pro hlavní hrdinku se o žádnou výhru nejedná. Ale stejně je to mnohdy i v reálném světě, nakonec nezbývá než se zvednout a jít dál.
 
Opravdu se mi líbil styl použitý v Já a ona. I příběh jako takový je dobře vystavěný. Celou dobu čekáte, kdy se vypravěčky střetnou a jak k tomu dojde, aby to vlastně dopadlo úplně jinak. Překvapivé a pro mě spolu se Škrtičem na prvním stupínku mého osobního hodnocení.
 
Nejvíce rozpačitá jsem byla z Prokletých vidin. Mám ráda tajemné příběhy a věštecké vize jsou dobrý nápad, kdyby ovšem konec celého příběhu o šíleném vrahovi – kanibalovi nebyl tolik zmatený. Musela jsem si závěr přečíst dvakrát a pak ještě chvíli přemýšlet, než mi jakžtakž došlo, co se vlastně stalo.
 
Bertina smůla na chlapy ve mně vyvolala vzpomínku na dětství, kolotoče, houpačky a zámky hrůzy. A samozřejmě i na kolotočáře, se kterými jsem se naštěstí nikdy nezapletla. Berta je druhá v téhle knize, která má opravdu smůlu, jak jinak, než s muži, kteří ji jen zneužívají a odměňují její péči fackami a kopanci. Až se jednoho dne Berta rozhodne jinak a v sebeobraně zabije svého manžela. Měla však opravdu právo na vraždu? Někdo si to rozhodně nemyslí…
 
Předposlední příběh o Dianě, bohyni krásy, by na mě zapůsobil ještě víc, nebýt toho množství náhod, které z příběhu v závěru dělají opravdu nepravděpodobnou situaci. Na druhou stranu, jsme v literárním světě, přimhouřete trošku oči a užijte si příběh o pomstě.
 
Autorka se s námi loučí Vrahem s černou orchidejí a musím přiznat, že u tohoto námětu bych uvítala širší zpracování. Tématu podivného internetového klubu, kde se uzavírají sázky na náhodně vybrané lidi, kteří by měli vraždit, mi přišlo pro tak krátký rozsah až škoda. Člověk se začte a najednou konec.
 
Celkově se kniha čte velmi snadno, stránky mi utíkaly jedna za druhou, nenašla jsem nic, co by mě v příbězích výrazně rušilo svou nelogičností a povídky mě pěkně zabavily na celý den. Každý by si zde měl bez problémů najít ten „svůj“ příběh, v tom je krása povídkových souborů. I když se čtenáři nemusí líbit každá povídka, každému čtenáři by se mělo dostat něčeho, co se mu líbit bude. Ode mě má Právo na vraždu 3 hvězdy z 5. Příjemná odpočinková kniha na dovolenou nebo pro dlouhé chvíle, které dokáže zkrátit.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---