Co tě nezabije, to tě posílí

recenze

Prvorozený (2015) / Thanyss (177 views)
Co tě nezabije, to tě posílí
Filip Alexanderson je švédský herec, který se rozhodl prorazit i na poli spisovatelském a čtenářům tak servíruje, dle slov nakladatele, „akční sci-fi thriller ze Stockholmu“. No proč ne, taková kombinace nezní úplně špatně. Ale pojďme se podívat Prvorozenému trošičku na zoubek.

Náš Prvorozený Jonas je již poněkud odrostlé dítko, je mu už přeci jen pětadvacet let, i přesto stále ještě žije u své matky, která trpí blíže nespecifikovanou nemocí. Jelikož veškerá finanční zodpovědnost je na Jonasovi, má se chlapec co otáčet, aby při studiu práv ještě dokázal zaplatit nájem a obstarat další nezbytné potřeby dvou lidí. Proto si načerno vydělává na stavbách. Jenže to se mu jednou šeredně vymstí. Jednoho krásného dne, no vlastně tak krásný není, ukončí život našeho hrdiny traverza, která mu nemilosrdně rozdrtí lebku.

Smutný konec, že? Jenže v tomhle případě je to teprve začátek. Jonas je zmetek nezdárná a rozchodí kdeco. I vlastní smrt. Ale už sakra brzo si bude přát, aby se nikdy znovu nenarodil. Někomu je tenhle kluk velkým trnem v oku, osinou v zadku a pravděpodobně hlasem špatného svědomí.

Jo a do toho si ještě přimíchejte prapodivná úmrtí bezdomovců a rituální vraždu novorozeněte. Koktejl máme připravený, můžeme servírovat.

Takže. Téma bytostí, které si žijí vskrytu mezi námi obyčejnými smrtelníky, není ničím novým, pan Alexanderson si ovšem vymyslel svou vlastní rasu, protože upíři a podobná havěť už jsou prostě nechutně profláknutí. Tihle sice také ve své podstatě žijí z lidí, ale není to jediné východisko. Mohou místo toho třeba fetovat elektřinu. Toliko k inovaci, protože poté už příběh běží na klasickém základu boje mezi rody a frakcemi, kdy normální lidé hrají jen kulisu nevědomého stáda a hlavní hrdina se plácá ve svém novém životě jako ryba na suchu a přitom se snaží odhalit svou minulost.

Zápletka by sama o sobě fungovala dobře, nebýt toho, že z celé knihy je jasně cítit, že se jedná o autorovu prvotinu. Postavy působí poněkud ploše, s nikým se nemůžete ztotožnit, děj je místy značně útržkovitý a co asi nejvíce kazí celkový dojem, to je absence vysvětlení některých faktů. Jednoduše to působí tak, že pan Alexanderson má vše ve své hlavě tak srovnané a některé detaily považuje zřejmě za tak podružné, že není nutné je čtenáři sdělovat. A tak si místy prostě budete muset vystačit se svou fantazií.

A toho sci-fi jsem tam taky moc nenašla. Na druhou stranu se tam dala najít místa se slušně budovanou atmosférou a zajímavými nápady. Potenciál to má, ale chtělo by na tom ještě zapracovat.

Kdyby se to celé nějak učesalo, přestalo se tolik skákat v ději, aby člověk neměl pocit, že se žene po našich okreskách těsně po kruté zimě, kdy silničáři ještě nezačali záplatovat díry, a pokud by se zapracovalo na postavách, mohl by z toho být lehce nadprůměrný thriller s kapkou nadpřirozena. Nezbývá než doufat, že si autor v dalším díle svůj styl vybrousí. Prvorozený má totiž otevřený konec. A já bych mu ještě jednu šanci dala.

Komentáře (0)

kniha Prvorozený recenze