Člověk vs. civilizace je věčné téma

recenze

Náš velký útěk (2018) / JanH
Náš velký útěk

Před časem u nás vyšla kniha s neobvyklým názvem Raději zešílet v divočině. Známý publicista Aleš Palán nás v ní formou rozhovorů postupně seznamuje s osmi lidmi, kteří mají jedno společné – v určité chvíli u nich došlo k zásadnímu existenciálnímu obratu a oni opustili civilizaci, aby svůj nový domov našli v šumavských lesích. Takovýto rozchod s dosavadním způsobem života nám sice může připadat příliš radikální, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že i my rádi vyrážíme do přírody, abychom si tam odpočinuli od zběsilého tempa moderní doby. Poté se samozřejmě vracíme do pohodlí svých domů či bytů, k teplé vodě, elektřině, ústřednímu topení a internetu, ale jsou jedinci, kteří to vidí jinak. Konzumní mentalita dnešní západní společnosti je natolik znechutila (či krása jednoduchého života v přírodě tak nadchla), že se rozhodli stát zálesáky takříkajíc „na plný úvazek“.

Jak dosvědčuje kniha Náš velký útěk, tyto „anticivilizační tendence“ nejsou vlastní jen nám Čechům – i v takovém Dánsku může někdo dostat chuť trochu si „zarobinsonovat“a jelikož v jeho zemi lesy nejsou, odstěhuje se do švédské divočiny. Právě takto to udělali manželé Helskovovi a jejich příběh je nejen poutavý a poučný, ale v mnohém i inspirativní...

Úvodem je ovšem třeba uvést některé věci na pravou míru. Tak tedy – Andrea a Jeppe se z mnoha důvodů nemohli vrhnout do lesní samoty bezhlavě, žádná zbrklá huráakce u nich nepřipadala v úvahu. Už proto ne, že měli čtyři děti včetně ročního batolete, takže je jasné, že jejich „velký útěk“ musel být jistým kompromisem mezi ideálem a realitou. Konkrétně šlo o to, že sice žili v lese, ale občas zajížděli autem do supermarketu a tato „pupeční šňůra“, jež je spojovala s civilizací, nebyla nikdy přestřižena.

Pohodová idyla, nebo krutý boj o holé přežití? Zkušenost rodiny Hejlskovových ukazuje, že život v lesní samotě není ani jedno z toho, resp. že oba tyto extrémy se určitým způsobem vyrovnávají v jakémsi „zlatém středu“. Co ale na pomyslných miskách vah nakonec převáží? V jejich případě (a snad tady neprozradím víc, než je v recenzi záhodno) máme dojem, že patrně přepjali své síly (nejen tedy tělesné, ale především psychické) a naložili si víc, než se dalo za dané situace zvládnout. Ovšem pozor! Kniha má takový trochu zvláštní konec, kterým jeho autorka naznačuje, že člověk se po každém pádu může znovu zvednout...

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Andrea a Jeppe Hejlskovovi cítili, že s jejich dosavadním způsobem života není něco v pořádku a rozhodli se s tím „něco udělat“. Za odvahu, s níž svůj plán realizovali, si určitě zaslouží náš obdiv. Největší pozitivum knihy Náš velký útěk však spočívá v tom, že staví před čtenáře znepokojivé otázky ohledně budoucnosti západní civilizace, která vidí hlavní smysl své existence v neustálém ekonomickém růstu a zapomíná, že život je o něčem jiném...

Komentáře (0)

Přidat komentář