Čí je tento starý dům, sestřičko?

recenze

Netěší mě, když se dílo nahlíží, posuzuje, hodnotí v souvislosti s životopisem autora. Nevím, nakolik je nebo by měl být vztah těchto dvou aspektů důležitý pro literárního kritika, já z toho jednoduše nemám dobrý pocit. Nicméně jsou autoři, u nichž snad ani není možné se tomu vyhnout. K takovým patří třeba Toni Morrisonová.

Všichni vědí, že je žena (celkem zjevné), a taky že je černoška (neméně zjevné, a pro rýpaly: jasně, není černoška, je to Afroameričanka). Omílá se to pořád dokola, přestože to podle mě je klíčové tak jaksi samozřejmým způsobem. Nebude přece psát o bílých mužích, když o tom nic neví, ne?

Ale budiž, a když už jsme u těch životopisních faktů, zmíním také to, že už to není žádná mladice, naopak, 82 let, moudrá stařena z pohádkových příběhů, jen místo stříbrného vlasu zde ke svému překvapení naleznete stříbrný dred – babička je holt trochu alternativní. Rovněž se často zmiňuje, že krátce před vydáním Domova jí zemřel syn. (Mimochodem, tato kniha je mu věnována.) Z doslovu k českému vydání:

"Když se autorka v jednom rozhovoru k téhle bolestné události vrátila, smetla ze stolu pokusy o prázdná vyjádření lítosti, která podle něj nemají žádnou moc utěšit. Jediné, co můžeme pro truchlícího udělat, je obejmout ho a vytřít mu podlahu."

Proč to zmiňuji? Protože je mi to velmi sympatické, a protože tento její přístup je charakteristický i pro tuto její poslední prózu (možná i pro její dílo obecně, nemůžu posoudit). Nekompromisní, přímá, férová. I když bručí, trochu z toho cítit jakési neurčité teplo. Může vám prsknout do tváře něco nepříjemného, ale vy víte, že nikdy bezdůvodně, a že je to snad dokonce pro vaše dobro.

Osudy dvou sourozenců, protagonistů tohoto rozsahem nevelkého dílka, jsou vlastně strašné. Frank, válečný veterán, se nemůže vzpamatovat z hrůzných zážitků, z toho, co se na opačném konci světa nechtě naučil sám o sobě. Potká skvělou holku a chvíli se zdá, že by mohl na všechno zapomenout, ale nejde to. Někde daleko od něj zatím leží jeho sestra Cee, bezmocná oběť pokusů jednoho podivného lékaře. Pokud vůbec přežije, zanechá jí to takové šrámy na těle i na duši, že jí toho v tom životě možná moc radostného nezbude.

Přesto všechno ta knížka působí velmi pozitivním dojmem. Dobro a zlo se vždycky nějak vyrovná. Trpíme, ale vždycky se v tu pravou chvíli objeví cizinec, jenž nám podá ruku a pomůže nám zvednout se ze špíny chodníku, nebo hned několik veselých tetiček v rodné vísce, které namíchají ten správný lektvar a vírou i pověrami vyléčí skoro každou bolístku.

Domov je prosluněný.
Toni jedním řádkem zraní, druhým vyléčí.
A její jazyk je vlastně taky takový – hrubost se střídá s překvapivou něhou.

Vysvětlovat tady, že Morrisonová umí zatraceně dobře psát, by bylo směšné. Asi tu Nobelovu cenu nedostala jen tak pro nic za nic. Na druhé straně, přece jen dodám, že mě to opravdu nijak zvlášť neoslovuje. Chápu to rozumově, vidím tam afroamerickou tradici, i v tom stylu vyprávění, i v tom patosu, ale vnitřně je mi to cizí, nechává mě to chladnou, ani mě to nerozčiluje, ani netěší.

Asi kulturní cizota.
Četla jsem její Lásku, když vyšla, a ta mi dokonale vyvanula z paměti. Mám obavy, že ani Domov ve mně žádnou výraznější stopu nezanechá.

Komentáře (0)