Cesta do Podlondýna

recenze

Nikdykde (2006) / čemijka

V 90. letech byl natočen šestidílný seriál Nikdykde, ke kterému napsal scénář právě Neil Gaiman. Stejnojmenné románové dílo, jak jinak než v žánru urban fantasy, která je pro Gaimana typická, vzniklo nejspíše současně s tímto seriálem. Čtenáři s hrdiny postupně prozkoumávají londýnské uličky, známé budovy, stanice metra i jeho kanály a odpadní stoky, jenž otvírají taje tzv. Podlondýna.

Ve dvaceti kapitolách sledujeme osud Richarda, kterému budoucnost přichystala dlouhou cestu, ve které budou hrát velkou roli dveře. Cesta je zde hlavním a důležitým motivem v nejrůznějších podobách. Cesta za pomstou, za pravdou, cesta za navrácení svého života či hledáním své existence.

Paralelní kompozice nám umožňuje sledovat osudy postav Richarda a Dvířky, dokud se nesetkají a nezasáhnou do svých životů. Čtenáři, prostřednictvím filmového střihu, však mohou hltat dění kolem více postav najednou, což občas autorovi posloužilo k dějové retardaci. Tyto úseky jsou nejčastěji vyplňovány jedinečnými dialogy mezi nájemnými vrahy panem Vandemarem a panem Croupem. Autor nám také originálním způsobem zprostředkovává Richardovy myšlenky, ve kterých si píše imaginární deníček a ironicky komentuje a shrnuje události, které se mu zrovna dějí.
Prostory Podlondýna poskytují život různým mýtickým postavám, kterým autor ponechal jen zlomkové charakteristické vlastnosti. Není tak těžké narazit na mluvící krysy a jejich sloužící krysomluvčí, na anděla, kanálníky, lovce či mnichy.

Co se týče postav, autor si s jejich psychologickým profilem moc velkou hlavu nedělal. Celkově jsou zpracovány jen povrchově a jednoduše, ale možná v tom tkví jejich kouzlo. Postavě Richarda se nejspíše dostane největšího posunu, od naivního ňoumy k potenciálnímu hrdinovi, který je kupodivu nakonec tam, kde má být. Dvířka, která Richardovi převrátí život naruby, přestože oplývá značnou statečností, potřebuje i ochránit a tak ukazuje i svou zranitelnost. Jejich nevyzpytatelný průvodce, Markýz de Carabas je spíše sběračem laskavostí a čtenář si nemůže být nikdy jistý, co v danou chvíli udělá, co se mu bude zrovna hodit. Dvojice nájemných vrahů, pan Vandemar a pan Croup (Lišák a Vlk) vnášejí do děje hrůzu a zároveň určitý stupeň nechutnosti a zvrácenosti, hlavně co se týče Croupových stravovacích návyků. Gaimanův lehký anglický humor i tak působí na čtenáře uvolněným dojmem, jenž situaci dokáže buď zlehčit nebo zvýšit hrůzu přimícháním špetky černého humoru.

Nejenže si autor rád hraje se slovy, ale i s jejich mnohoznačnými významy. Dílo je hlavně založeno na barvitém vypravěčském popisu a obraznosti, stává se lehce uvěřitelné, kde platí, že už cesta je toužebným cílem.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---