Cena za umění číst

recenze

Barva mléka (2014) / Thanyss (436 views)
Cena za umění číst
Seznamte se s Mary. Mary je patnáct let a ráda by vám pověděla svůj příběh, který napsala vlastní rukou. A co je na tom tak podivuhodného? Píše se totiž rok 1831 a Mary vyrostla na statku, kde nikdo neumí číst ani psát. Nakonec k práci na poli nepotřebujete umět psát a zvířata nezajímá, jestli dokážete porozumět změti podivných čar v té papírové věci. Mary se ovšem číst a psát naučila, ale zaplatila za to vysokou cenu.

Život zemědělců v devatenáctém století rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem. Dny byly prosyceny úmornou dřinou od východu do západu slunce. Pracovali všichni – muži, ženy, děti, mladí i staří. Pracovali, dokud mohli. A pak umírali. V takovém prostředí se ocitáme na začátku příběhu. Mary vyrůstá na statku společně s rodiči, svými třemi sestrami a chromým dědečkem, jehož nohy přestaly sloužit po těžkém úrazu. I kdyby život sám o sobě nebyl těžký díky vyčerpávajícím povinnostem, mladé sestry to mají ještě o to těžší, že za každý, byť i sebenepatrnější prohřešek, jsou surovým otcem fyzicky trestány. Zcela nemilosrdně. Těžko si v dnešní době, kdy jsou rodiče hnáni k zodpovědnosti pomalu za to, že svému potomkovi uštědřili pohlavek, představit, že existovala doba, kdy bylo podobné zacházení nejen tolerováno, ale navíc se nejednalo ani o nic výjimečného.

Jednoho dne se však pro Mary vše změní. Je poslána do vikářova domu, aby se starala o nemocnou vikářovu ženu a pomáhala s pracemi v domácnosti. Přestože se to může jevit jako vysvobození, mladá dívka s vlasy barvy mléka to vidí jinak. Její nová služba není tak náročná, noví zaměstnavatelé jsou vlídní a rychle si prostořekou a upřímnou Mary oblíbí, ona i tak stále vzpomíná na život na statku a svou rodinu, ke které by se ráda vrátila. Nemá však na vybranou – vikář platí jejímu otci za její posluhu a peníze jsou důležitější než domnělý dceřin stesk po rodné hroudě. Naší vypravěčce tak nezbývá nic jiného než se s novým životem smířit a dny tak plynou a plynou v poklidné domácnosti, Mary se spolu s další služebnou stará o chod domu a o paní vikářovou, jež má velmi slabé srdce. Brzy však přijde den, kdy nemocná žena svůj boj o další pobyt na tomto světě vzdá.

Pro Mary tak nastává další zlom v jejím životě. Přestože si myslí, že ji nyní pošlou zpět na statek, nestane se tak. Vikář si ji u sebe nechá. A potom přijde ta chvíle. Chvíle, kdy si Mary v rukou ponechá knihu a se zájmem se na ni dívá. Když si jí všimne vikář, nabídne Mary, že ji naučí číst. V tu chvíli ještě světlovlasá dívka netuší, jakou cenu bude muset za toto umění zaplatit.

Barva mléka je úžasný příběh sepsaný na relativně malém počtu stran. O to více však dokáže člověka zasáhnout tím, o čem vypráví. A jak vypráví. Celá kniha je vlastně zpovědí patnáctileté Mary, která se naučila psát a rozhodla se všem sdělit svůj život v průběhu jednoho roku. Připravte se tedy na absenci velkých písmen, přímá řeč nemá uvozovky a gramatika silně pokulhává. Jenže to je paradoxně to, co vás k té knize přitáhne blíže. Nehledě na to, že Mary je navzdory svému původu a poměrně nízkému věku velmi bystrá a inteligentní dívka. Nikdy nelže, vždy říká to, co má zrovna na jazyku, má pohotovou vyřídilku a trefné postřehy ze života. Její vyprávění vás dokáže vzít za srdce, okouzlí vás svou jednoduchou lyričností, pobaví vás svými dialogy a nakonec se vám mrazivě zakousne do hloubi duše. V Maryině podání mají najednou písmena téměř magickou podobu a četba se stává uměním. Jak zvláštní pro nás, kteří bereme tuto schopnost jako samozřejmost.

Barva mléka není veselá kniha, vypráví však velmi silný příběh koncentrovaný do necelých dvou set stran. Nedokázala jsem ji odložit dříve, dokud jsem ji nedočetla do poslední řádky. Ach Mary, na tebe jen tak nezapomenu. Obdivuji tě za to, čím sis prošla, a doufám, že teď už jsi svobodná a volná jako pták.

tohle je moje kniha a já ji napsala svou vlastní rukou.
každý slovo jsem hláskovala.
každý písmeno jsem napsala.

Komentáře (0)

kniha Barva mléka recenze