Čekání na nekonečno

recenze

Čekání je většinou nepříjemná činnost. Ať už čekáme na cokoliv či kohokoliv. Někdy se dočkáme, jindy zase ne. A možná právě nejvíc čekáme na život, jaký jsme si v mládí představovali…

Oblíbený český spisovatel František Niedl je tu opět s novou knihou. Ta nese název Čekání na nekonečno a vyšla v brněnském nakladatelství MOBA. Na jaře letošního roku se dočkala druhého vydání i Niedlova kniha Skleněný vrch, která vypráví příběh automobilového závodníka Petra Machara, jenž zůstal po vážné nehodě ochrnutý na dolní končetiny, a jehož stojí následný osobní boj za návrat do běžného života litry potu a krve. Hlavní hrdina knihy Čekání na nekonečno s ním má mnoho společného.

Je jím čtyřicátník Tomáš Merc, architekt v národním podniku, manžel a otec dvou dospívajících dětí. Píší se 80. léta minulého století a Tomáš rozhodně nepohrdne občasným alkoholem ani nevěrou. Vůči svým nejbližším bývá poměrně nevšímavý a chladný, a jeho rodinný život tak utrpěl během let mnoho trhlin. Když je Tomášovi diagnostikována rakovina v pokročilém stádiu, neubrání se bilanci svého života. Do popředí se mu derou vzpomínky z mládí, vojny, ale i vzpomínky na jeho osudové ženy. Tomáš si postupně v plné míře uvědomuje, že se během let stal úplně jiným člověk, než jakým býval, a jakým se chtěl stát…

V knize je současnost 80. let pravidelně prokládána Tomášovými flashbacky, jejichž prostřednictvím nás František Niedl přenáší do 60. a 70. let, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, kdy mladí chlapci měli ještě povinnou dvouletou základní vojenskou službu, na kterou cestovali tradičně vlakem, a během níž zažívali šikanu, ale navazovali i nová přátelství, a se svými děvčaty komunikovali jen prostřednictvím dopisů… Ze všech stránek sálá nezkalená autentičnost.

Niedlův vypravěčský styl je jako vždy příjemný a nenáročný. Tentokrát ovšem zabrousil autor do nitra hlavní postavy mnohem více, než obvykle ve svých knihách dělává. Píše o Tomášových citových rozpoloženích i myšlenkových pochodech s dojímavou působivostí. Přesto zůstává „při zemi“, a ani na chvíli nesklouzává do přílišného patosu. Je to vyprávění střízlivé a jednoduše složité jako běžný život, ve kterém každý čekáme na to či ono. Až „to“ přijde, nebo až „to“ odezní… Často jediný krok mimo znamená i jinou cestu a směr…

Jsou dny, které když člověk prožije, mohl by klidně umřít. Protože se často stává, že ty následující už nejsou takové a podobají se jen čekání na něco, co už nepřijde.

Čekání na nekonečno je čtivým nostalgickým, místy smutným příběhem ze života. Doporučuji.