Carlos Ruiz Zafón - Půlnoční palác

recenze

Kniha, která se lehce vymyká z tvorby Carlose Ruize Zafóna a přesto nepostrádá nic z toho, co u tohoto autora máme rádi – přesně tak by se dal charakterizovat Půlnoční palác, který na jaře letošního roku vydalo nakladatelství Coo Boo. V čem se tedy Půlnoční palác liší od autorových dalších knih?

Je to především tím, že je primárně určen dospívající mládeži, i když jak Zafón hned v úvodu poznamenal, tak ani on sám nikdy příliš nechápal, co vlastně znamená označení „knihy pro mládež“? On si jej vysvětluje tak, že se jedná o knihy, které mohou zaujmout čtenáře všech věkových kategorií, tedy nikoliv jen ty dospívající. S tímto vysvětlením se dá souhlasit, na druhou stranu Půlnoční palác není v této kategorii zařazen pro nic za nic a za chvíli se dozvíte proč.

Celý děj příběhu je zasazen do indického města Kalkata, které se autorovi (stejně jako Barcelona ve Stínu větru) podařilo vykreslit v celé jeho tajemné, lehce temné a odkvétající kráse. Celkový melancholický dojem z města Zafón po celou dobu příběhu utvrzuje i podobně ponurým počasím, kdy se buď nad hladinou řeky Hoogley vznášejí noční mlhy, nebo se z ničeho nic rozpoutá nad městem bouře. Díky tomu se čtenář naladí na tu správnou strašidelnou notu, kdy mu občas během čtení trošku trne v zátylku, a přesto se stále cítí příjemně.

Kromě vychutnávání barevných popisů scén se před námi začíná odvíjet i samotný příběh. Ten začíná poměrně dramaticky, kdy sledujeme prchajícího muže, jenž se snaží zachránit před pronásledovatelem dva novorozence. Důvod, před čím pronásledovaný utíká, nám není prozrazen hned, ale je nám odkrýván postupně, díky čemuž se stupňuje i napětí a vy se zatajeným dechem sledujete mužův zápas s neviditelným avšak zcela citelným nepřítelem. Naštěstí tento souboj protentokrát vyhrálo dobro a děti se dostaly do relativního bezpečí, avšak nikoliv trvalého.

Aby se zvýšila šance na jejich záchranu, jsou od sebe rozděleny a vyrůstají každý zvlášť. Chlapec – Ben vyrůstá v kalkatském sirotčinci, zatímco jeho sestra Sheere cestuje se svou babičkou po Indii a snaží se ukrýt před pronásledovatelem. Aniž by to oba tušili, tak jim od jejich rozdělení běží lhůta šestnácti let a až uběhne, tak se jejich nepřítel vrátí, aby mohl dokončit to, co mu bylo rozdělením dětí překaženo.

Hlavními hrdiny příběhu jsou dospívající teenageři Ben a Sheere – sourozenci, kteří se mohli shodou okolností poznat až ve svých šestnácti letech. Ze svého shledání se neradují dlouho, protože téměř současně se dozvídají i o nebezpečí, které jim oběma od narození hrozí. Jelikož už však nejsou bezbrannými dětmi, ale téměř dospělými lidmi, tak se rozhodnou před ním neutíkat, ale čelit mu společně.

S bojem se zlem se jim rozhodli pomoct i Benovi kamarádi ze sirotčince, členové tzv. Chowbar Society. Jedná se o tajný spolek, kdy se při vstupu musel každý člen zavázat tím, že bude ostatním členům po dobu existence Chowbar Society pomáhat. Jelikož Ben do tohoto spolku patří a Sheere do něj byla po seznámení s Benem přijata, tak je jasné, že na boj s tajemným nepřítelem nebudou sami.

Půlnoční palác je velmi příjemným dobrodružným románem pro teenagery, který je plný napětí a tajemna. Zafón zasadil příběh na začátek třicátých let dvacátého století, díky čemuž na čtenáře daleko více působí kouzlo tajuplného až lehce mystického prostředí, které by v prostředí dnešní doby nevyniklo a působilo by možná trochu naivně až směšně.

Kniha je primárně určena dospívajícím čtenářům, ale jistě si při jejím čtení přijdou na své i starší čtenáři. Atmosféra příběhu je místy tak strašidelná, že se vyrovná i mnohým hororovým románům. Naštěstí pro Půlnoční palác se v něm nedočkáme žádných nechutných scén, ale pouze temných a ponurých popisů, které mají za následek mrazení v zádech (zvláště pokud budete číst knihu v noci).

Otázkou je, zda si právě dospívající čtenáři budou schopni tuto knihu v současné nabídce titulů jim určených najít, či si ji spíše přečtou Zafónovi skalní příznivci, které neodradí ani nepříliš výrazná obálka? Tuto odpověď nechám na vás, ale upřímně věřím, že se jí podaří oslovit obě dvě skupiny a získat si i jiné čtenáře napříč generacemi.

Ukázka:

Někde v nádražní budově se ozvalo kovové zadunění. Roshan nadskočil a rozhlédl se kolem sebe. Tváře jim ovanul vítr z tunelů a oba chlapci ustoupili o několik kroků dozadu.
„Něco tam je,“ zašeptal Siraj a ukázal k ústí tunelu s klidem, který jeho kamarád nechápal.
Roshan se zadíval tím směrem a taky to spatřil. Blížila se k nim světla vlaku. Cítil, jak se jim koleje začínají chvět pod nohama a zděšeně se podíval na Siraje. K jeho úžasu se Siraj usmíval.
„Nedokážu utíkat tak rychle jako ty, Roshane,“ řekl rozhodně. „To víme oba. Nečekej na mě a běž pro pomoc.“
„Co to sakra plácáš?“ obořil se na něj Roshan, ačkoli věděl naprosto přesně, co jeho kamarád navrhuje.
Světla vlaku proťala tmu v nádražní hale jako blesk.
„Běž,“ křikl Siraj, „hned“!

Komentáře (0)