Bůh stvořil ženu

recenze

Vydá-li dneska někdo básnickou sbírku (myslím jako knižně), musí být buď šílenec, nebo filantrop. Ideálně hodně zazobaný filantrop. Protože na současném knižním trhu si lze jen těžko představit problematičtější investici.
Ovšem literatura není pouze o penězích, že, páni nakladatelé. Nebo neměla by být. Na druhou stranu, každý správný producent se snaží zacílit na správnou (a pokud možno co nejperspektivnější) cílovku.
Ovšem: na jakou cílovku cíleně cílit s poezií? Toť otázka. O tom, že to není jednoduché, by mohla většina básníků vyprávět. Ve verších nebo bez nich.
Dobrá, pojďme ke knize jako takové. Nebo spíš knížce. Na necelých padesáti stránečkách se otevírá fascinující poetický svět hodně sebevědomé ženy – soudím tak podle toho, co píše. Svou obdivuhodnou virtuositu při hře na nástroj zvaný čeština přetavuje v básnické obrazy a obraty, které občas působí neučesaně, aby vzápětí našly logický svorník, jenž se sklene nad posledním dvouverším a dá všemu jasný smysl. Autorka Marika Korcová se nebojí poměrně značné otevřenosti v erotické oblasti, ovšem působí to vždy kultivovaně. Vášeň, s níž se obouvá do lechtivých strof, propůjčuje jejímu dílu strhující živelnost, jež čtenáře (v mém případě čtenářku) vtáhne do hry. A pak, že je poezie nezáživná! Nesmysl. Poezie umí vystavět stejně hutný příběh jako nějaký psychothriller, akorát na menším prostoru. A s mnohem působivějšími výrazovými prostředky.
Jako žena jsem se do těchto veršů vžila (spíš vcucla) tak snadno, až z toho lehce mrazilo. Mnohé z nich mi byly blízké i díky podobné zkušenosti z partnerských vztahů … To je to, co máme my ženy rády: knížky nejen číst, ale hlavně niterně prožít.
Svou tradiční metodu „vyhodnocení“ pomocí plusů a mínusů tentokrát vynechám, protože poezii vnímám jako žánr, který se poněkud vymyká analýzám, jimž lze podrobit prózu. Spokojím se se stručným závěrečným konstatováním, že sbírka Mariky Korcové mě potěšila, rozesmutnila, dojala, pobavila i vzrušila. To je emocí, co? A stačilo na to nějakých 40 stránek formátu A6.
Jako návnadnou ukázku jsem vybrala jednu z těch cudnějších básní …

Bůh stvořil ženu

Jsem v pusté poušti pocítěná žízeň.
V úmorném horku Slunce žár.
Jsem ze snů tvých tvá éterická sklizeň.
Jsem Žena, které ty ses bál.

Jen pouhým sluchem neslyšená píseň,
jsem nerv jenž protne muži sval.
A v hrudi tvojí pocítěná tíseň,
jsem žebro, které Bůh ti vzal.

Radost i bolest, rajská píseň.
Bůh stvořil Ženu, když jsi spal.


Recenze je zveřejněna i na mém blogu: cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/1866150/buh-stvoril-zen

Komentáře (1)

14.08.2019

JáJejí

Tak sebevědomá recenzentka recenzuje sebevědomou poezie sebevědomé básnířky.
To je prostě moc shod najednou, takové metametametasebevědomí
Opravdu by opravdový básník, nebo tedy opravdová básnířka, "pustila na papír" verš:
"Jsem ze snů tvých tvá éterická sklizeň. "

Není to spíše do rytmu (v)počítaná vycpávka?