Brilatně vtipný a zároveň smutný...

recenze

Upřímně řečeno jsem nečekala, že kniha o starém pánovi, který se pokouší o sebevraždu, mi nejednou vyvolá na rtech úsměv. Do knížky jsem nešla na slepo. Autorova Babička pozdravuje a omlouvá se mě vážně překvapila a zaujala stylem, jakým Fredrik Backman píše. A to velmi osobitým a neobvyklým způsobem, který jsem si hned od začátku oblíbila. Takže jsem tušila, že by Muž jménem Ove mohl být podobného šálku. Nezmýlila jsem se, naopak knížka předčila má očekávání a já už si jen potvrdila, že Backman je skvělý a talentovaný autor.
Stačilo mi přečíst jen první kapitolu a už se lidi kolem na mě dívali s výrazem "proč se tu pořád tak blbě tlemí." Ove, devětapadesátiletý chlapík, si zrovna v obchodě vybírá IPad a já sama bych nevěřila, kolik vtipných událostí a rozhovorů se během pěti minut může stát.

Z úplného začátku mi Ove připadá jako zahořklý a uzavřený starý pán, který toho v minulosti dost zažil, moc sympatický mi nebyl. Ale jakmile mu do poštovní schránky nabourají noví sousedé a rozběhnou se nové sledy událostí, všechny si začínám oblibovat víc a víc.
Čím dál v příběhu pokračuji, tím víc se o devětapadesátiletém chlapíkovi dozvídám a děj, který se stačí při tom rozvíjet je propracovanější a vše do sebe krásně zapadá.
Autor dokáže stručně, ale velmi barvitě charakterizovat postavy a postupně se odhalují a rozvíjí vztahy mezi sousedy z městského předměstí, kde spolu všichni přežívají.
Bylo neskutečně vtipné číst o tom, jaké názory a narážky měl zkušený a starých způsobů se držící chlap na novodobé zvyky a technologie, ale i na lidi, žijící kolem něj.

Co se mi na knize asi nejvíce líbilo bylo to, že na začátku si všichni z ulice byli cizí, já jsem o nich moc nevěděla a ani postavy v knize o sobě navzájem. Ale jak příběh krásně pokračoval, dozvídala jsem se nové a nové věci o nich samotných a v závěru jsem měla pocit, že jsem byla součástí zrodu jedné velké rodiny.

V knize se setkáváme s kocourem majíc místo kožichu pár chlupů a minimálně sedm životů za sebou.

"'Kočka v ponožkách, to snad není pravda.'
Kocour se naopak tvářil nadmíru spokojeně, když zvědavě prozkoumal svůj nový outfit, skoro jako by chtěl zapózovat, vyfotit se mobilem a nahrát fotky na svůj blog."

S Parvaneh, Patrickem a jejich dvěma roztomilýma dcerami, počítačovým milovníkem Jimmem nebo odbarvenou nánou s podpadky tak vysokými, že se na nich potácí jak opilá panda. A spoustu dalších.

Tak tři čtvrtě knihy byla jedna dlouhá jízda s vtipnými hláškami a krásnými vzpomínkami z Oveho života. Ale při poslední čtvrtině jsem si uvědomila, že knížka nese mnohem větší a hlubší poslání, o lidském životě takovém, jaký opravdu je.
I když kniha nebyla o vážném tématu, a i přes to, že za každým řádkem se skrývala Oveho vtipná poznámka, byl příběh i smutný a já si pár minut v kuse pobrečela.

"Čas je vůbec podivuhodná věc. Většina lidí žije pouze pro budoucnost. Pro to, co bude za pár dní, týdnů, let. K nejbolestnějším okamžikům v lidském životě patří poznání, že je člověk ve věku, kdy toho má víc za sebou než před sebou. Pokud nemůže žít pro budoucnost, musí si najít něco jiného. Třeba vzpomínky..."

I tato knížka mě donutila začít přemýšlet. A to na nějakou chvíli.....

Život nikdy není jen procházka růžovým sadem. Nikdy to není jednoduché, a pokud v minulosti bylo, připravte se, že nějaké překážky teprve přijdou. Až pak budete jednou doma sedět a vzpomínat na ty desítky a desítky krásných let, které jste prožily, vzpomeňte si i na to, že díky těm úkolům a nástrahám, které vám život připravil, jste si možná prošli hrůzou, ale objevili nové věci a poznali nové lidi, kvůli kterým stálo za to žít.

Komentáře (0)