Bože, nedals mi možnost, být jiný

recenze

„Jahve je skoro jedinej ze starověkejch bohů, kterej nikdy nebyl ženatej. Dokonce nikdy nešel ani na rande. Pak není divu, že je z něj takovej neurotickej a autoritativní kokot.“ Tom Robbins

Bůh dal lidem svobodnou vůli, ale zároveň se ustanovil vševědoucím, což je trochu nedomyšlené, ale zato pevně dané. Bůh, obzvláště ten starozákonní, je totiž téma, o kterém se nediskutuje a diskutuje-li se, se zlou se táže. Musíme vycházet z jednoduché premisy – Bůh nemá pravdu. Díky své věčné a neutuchající omylnosti by se mohl, teoreticky, jako malé pitomoučké štěňátko, zapsat tou svou směšnou nemotorností do srdcí všech lidí světa. Je pitomý, ale tak roztomilý, no, neberte ho. Ale Bůh se holedbá kromě vlastní starozákonně historické roztomilosti i dalšími popisnými metodami. Dejme tomu žárlivost. Neustálá vzteklost. Do dokonalosti dovedená mstivost. Zlolajnost. Bůh jakožto ďábel. Toť Starý zákon v kostce. A je jen na nás, jak až kostkou mrštíme a které číslo nám padne.
Každý máme tři pokusy.

Pokus první. Šestka.

Kain je vrah. Nedá se svítit. Po plodné diskuzi je Bohem označen a vyhnán k věčnému bloudění. Kain se této příležitost chápe s vervou neskutečnou a bloudit věru začne. Probloudí se několika zásadními kapitolami Bible a každou zastávkou jen dokazuje ubohost tragické chyby nacházející se v lidských myslích pod pojmem Bůh. Kain jakožto kritik božích úradků je svým označením vraha nedotknutelný, tedy si může vyskakovat jako ten gibbon. Proběhne se po Babylonské věži, zatluče na vrata Jobova statku s žádostí o zaměstnání, strhne společně s rozhněvaným vojskem hradby Jericha a Noe se stane jeho kapitánem. Raz dva, raz dva. José Saramago s nedotknutelným, a tedy privilegovaným Kainem proleze starozákonní příběhy jen proto, aby si z nich udělal bezuzdnou legraci a prostou logikou učinil z Boha diletanta. Při četbě Bible člověka musí nutně napadnout, že když tvořil Bůh svým zprofanovaným „budiž“ logiku, sám tématu příliš nerozuměl a tudíž se omezil jen na školometnou definici, a žij si, když už jsi mi přišla na mysl, on už to někdo domyslí za
mě.

Pokus druhý. Šestka.

Již tu byl pokus zničit náboženský cit definicí Oidipova a mnoha dalších komplexů. Saramago se pokusil zničit křesťanský mýtus o neomylnosti doslovným pochopením věci. Záměrně odmítl hledat v díle metafory, skryté pravdy, alegorie, mystické věrouky a řekl si – píšeš a, proč bych to měl chtít chápat jako b. Chceš a, máš mít a. A tak celou knihou zní věta – císař je nahý. José Saramago se nechal občas unést a stvořil vtip či myšlenku z třetí cenové, kteréžto se k duchu knihy příliš nehodily. Ale mistrovskému dílu je třeba odpustit, když se jedná jen o jakési odlehčení situace, kde pro hromadu mrtvol ze Sodomy a Gomory, člověk nějak přestává vidět Boha jako esenci čisté a dokonalé lásky.

Pokus třetí. Šest.

Novozákonní doba ukazuje Boha trpícího morální kocovinou, kde nechce se postiženému nikomu na oči, protože má podezření, že to, co prováděl předešlou noc, muselo být věru ohavné, když má podlitiny i v loknách vlasů. Radši si zalézt někam do kouta s knížkou a kyselými okurkami a pokusit se přečkat dobu, kdy si budou zúčastnění pamatovat. Pravda, trvá mu to doposud. Schován za paravánem studu, hřímá na lidstvo už jen zprostředkovaně, přes ústa černoprdelníků.

Souhra hodů – 666.

Saramago v knize několikrát narazil na hrůznost vědomí toho, že právě Bůh určil do poslední minuty průběh našeho života, že není úniku před jeho vůlí. Je vrah vrahem, když byla vůle boží, aby tím vrahem byl? Není vrahem spíše Bůh a obětí domnělý vrah? Není Bůh opravdu spíš kokot? A není to jedno?

Komentáře (0)