Bižuterie s nádechem semletých prstů

recenze

Víte, co znamená zkratka MUKL? Věřím, že většina snad ano, ale protože nevěřím zase tolik, prozradím, že "muž, určený k likvidaci". Časem výraz zevšedněl, ale ve své době to nebylo jen označení postavy v hnusné teplákovce (a že byly hnusné), ale také určitý osud.

Kdo se totiž dostal do vězení jako "politickej", dostal už od začátku nálepku v podobě terče mezi lopatkami. A v některých časech to platilo více, než jindy.

Je otřesné žít v takových poměrech, kde se neustále krade, shání porce chleba a zcela veřejně se provozuje homosexualita v té nejperverznější podobě. Zrovna včera, při sobotním obědě, zatímco jsme jedli, dva mukli na horní posteli klidně souložili. Ten smrad přehlušil i zápach z WC. (...)

Vzpomínky Jiřího Wolfa na pobyt ve Valdicích

Vězeňství prodělalo velkou obrodu, a ať se nám to líbí nebo ne, dnes už to vypadá za mřížemi diametrálně odlišně. Nebo v to doufám. Zjišťovat sama to skutečně nechci... Ale množství různých knih, reportáží a sond mezi vězněné nám poskytuje vcelku ucelený pohled na převýchovu těch, co zaškobrtli mezi paragrafy. Někteří jednou, jiní mají obě nohy levé snad od narození. Ale kromě jistého nepohodlí a omezení, o které jako forma trestu jde, se jim nic moc jiného nestane.

V časech minulého století to ale neplatilo a vyjma tvrdého režimu na celách chodili vězni i pracovat do různých provozů, kdy buď byl nedostatek lidí s kvalifikací a žaludkem na takovou práci nebo to, a to mnohem častěji, nikdo dělat nechtěl, a tak za bídnou rádoby mzdu, jež ani neviděli, zastávali vězni nejhorší pozice.

V hlavě mi utkvěla jablonecká Preciosa. Měla svou výrobní pobočku v Plzni, na Borech. Nikdo tam pracovat nechtěl, práce byl hnusná, prostředí odporné a ochranné pomůcky nulové.

Když jsem přišel poprvé na halu, všechno se ve mně sevřelo a udělalo se mi vyloženě špatně od žaludku. Vyvstalo mi Dantovo Peklo. Viděl jsem výjev - pára, hluk přes sto decibelů, mezitím se míhaly postavy v šedivých tričkách a v naprosto šíleném tempu dělaly naprosto nesmyslné pohyby. Do toho šlehaly plameny. To bylo neuvěřitelné. Říkal jsem si, že tady nepřežiju ani dva dny. Devět dní byla záuční doba, dělal jsem tmeliče, a za devět dní už jsem jel jak fretka. Takže člověk si zvykne i na šibenici.

Karel Havelka, rok 1976

Ještě působivější je vzpomínka sochaře a medailéra Otmara Olivy z počátku 80. let.

Dělal jsem tu nejhorší práci, brousil jsem korále neboli "slavné" šatony pro podnik, o kterém se nemohu zmínit bez toho, abych se poblil. Je to podnik jablonecká Preciosa, která udělala s tou bižuterií díru do světa. Málokdo si ale uvědomoval, že to brousili muklové a že je na tom krev. A to vím, o čem mluvím.

Securitas imperii mi daroval na Ostravském knižním veletrhu (silné slovo, ale mám tu akci ráda), tichý pán od stánku Paměť národa. Publikaci vydává Ústav pro studium totalitních režimů a nebýt tohoto okamžiku, nevěděla bych o ní.

Kniha není uceleným čtením, ale jedná se o soubor studií na dané téma. Tento se věnuje vězeňství v době totality, aktivitám Amnesty International a, což mě velice zaujalo, mimořádným událostem v Nápravném výchovném ústavu Příbram (Bytíz), kde byl uranový důl a rubalo se. Bohužel se i chlapi rubali mezi sebou a seznam zemřelých za období 25 let existence zařízení je na několik stran hustě popsané tabulky. Drtivá většina z nich se na onen svět neodebrala dobrovolně a když pominu nekázeň mezi stroji, pánové si pomáhali na onen svět i mezi sebou.

U několikanásobných recidivistů se už člověk ničemu nediví, ale bylo zde i zde i několik "politických" a právě z těchto řádků mrazilo nejvíce.

Za nesmyslné rozsudky se dostali do pekla s malou šancí na návrat. Na takové úvahy je však kniha skoupá. Předkládá suchá fakta a doplňující svědectví a je již na čtenáři, zda si přebere s patosem nebo zůstane u fakt a seznamů. Druhá varianta je pro duševní zdraví lepší.

Jinak je to opravdu k zblití.

Minulý režim nebylo dobré období, ať už na něj vzpomínají lidé jakkoliv, děly se věci, které neměly a je hodně těžké o nich i dnes mluvit, protože se stále najde mnoho oponentů, kteří mají odlišné vzpomínky na dobu. Nelze jim to vyčítat. Každý žil a přežíval jinak. I tímto je publikace skvělá. Nesoudí. Jen předkládá. A je na každém, jak bude popsaná svědectví vnímat.

Zakončeme vzpomínkou Jaroslava Kovaříka:

V noci vstanu a jdu na záchod. (...) Visí tu starý M. Tak dlouho ho honili kvůli neplnění normy, až se pověsil. On s tím už dlouho vyhrožoval, ale nikdo ho nebral vážně.

P.S. V publikaci je obrovské množství poznámek pod čarou s uvedením knih a esejí, ze kterých je čerpáno a které si zájemce může přečíst a dohledat. Pokud tedy chcete vědět více a vyprávění o dobrých rohlících, studeném pivu a hraní kolektivních her na soudružských dovolených většiny pamětníků vaši zvědavost neuspokojí, najdete zde obří studnici zdrojů.

Komentáře (0)