Axiologie v pedagogice aneb „jakou etiku vyučovat?“

recenze

Axiologie v pedagogice aneb „jakou etiku vyučovat?“

Hábl, Jan (2015): I když se nikdo nedívá. Fundamentální otázky etického vychovatelství. Praha, Pavel Mervart, 185 s., ISBN 978-80-7465-187-8


Interní grantová agentura Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem podpořila v roce 2015 vydání jedné z mála monografií, která se jako jedná z mála v posledním období zabývá teorii výchovy v kontextu zanedbávané „pedagogiky etické výchovy“, nebo-li jinak „výchovy k mravnosti“. Publikace vyšla v nakladatelství Pavel Mervart v sličném vydání, jak to už u zmiňovaného nakladatelství chodí obohacená o předmluvu doc. Pavla Vaceka a autorský medailónek na zadním přebalu včetně excerpcí z recenzních posudků. Knihu doprovází rovněž výkladový slovníček méně známých termínů (s. 169-171). Co docent Vacek ve své předmluvě na publikaci oceňuje, je především „oborově syntetický přístup“1 (s. 9), vyváženou kompozici z hlediska tří komponentů: esence, intence a situace (s. 10) a samozřejmě, - což představuje snad nejodvážnější autorovo novum – aplikaci „realismu Jana Amose Komenského“ na problematiku etiky (s. 11). Nedivme se, autor je komeniolog a teolog v jedné osobě. Háblúv projekt je axiologický a pedagogický zároveň a autorova odpověď na vyřčené otázky je alternativa, jenž nachází v díle Jana Amose Komenského. O co autorovi samotnému jde, jak sám referuje, je „hledání východisek či fundamentů, na kterých etická či morální výchova stojí, bez kterých by ani nebyla možná“ (s. 14). Osnova knihy, která je velice přehledná, tvoří odpovědi na autorovy vyřčené otázky - charakteru vskutku axiologického, neboť „Etická výchova je v podstatě filosofickým problémem“ (s. 15).
Filosoficky pojato, se autor již v úvodu dopouští kategoriální chyby tím, že se snaží interpretačně vyhnout (přirozeně) filosofickému předporozumění v kontextu dialogu s jinými filosofickými doktrínami nicméně vychází z pozice novotomisty prof. Sokola, tj.: „tradičního etického realismu“: jinak řečeno přesvědčení, že „morální kategorie mají reální referenční bod, tj. odkazuji ke skutečnosti, nikoliv k pouhé konstrukci či fikci, ať už epistemické, lingvistické, sociální, psychologické nebo jiné.“ (s. 16). Autor odhaluje soudobý solipsismus a neukotvení „etiky“ v kontextu pedagogického diskursu a následně jeho možností vůbec.2 A realita je taková, že vskutku konceptuálně potvrzena a vědecky uznaná koncepce reflektovaného problému dodnes není vyřčena. V tomto významu smekám před autorem klobouk, neboť se podjal na projekt velice náročný. Jak se to ale vlastně v té pedagogice s tím „dobrem“ má?
Nač autor reaguje prvoplánově je „postmoderna“ - a není se čemu divit. Situace vskutku „postmoderní je“: jak Hábl referuje „Člověk není schopen dostat svému určení“ (s. 27).3 Nuže, řečeno s Derridou nás zajímá „co přinese zítřek?“.4 Inspirován Lyotardem autor referuje k několika meta-příběhům odkazujícím konsekventně k morálce a etice. Činí tak velice pečlivě a nezaujatě s jasnou dávkou erudice. Sociální konotace problému akcentuje přes E. Durkheima a Foucaulta (s. 42-46). Autorův akcent je avšak jinde: v pedagogice, nebo-li jinak v teorii výchovy.5 Z hlediska etiky se autor pohybuje v rozmezí praktické etiky a metaetiky6 přičemž dimenzionálně se přirozeně dotýká i pole sociálního (s. 47). Metaetika je autorem reflektována precizně a přirozeně, jak dále uvidíme, směřuje ke Komenskému a předkládá na straně 58 tezi trojrozměrné etiky, tj. etiky rozvíjející ctnosti ve všech třech rozměrech. Po analýze přístupů autorova invence směřuje k metodologii (s. 71 an) což představuje samotné jádro diskursu autora se soudobými koncepcemi pedagogických přístupů k „morální“ výchově. Tato část také tvoří majoritní část publikace (63 stran). Až závěrečná kapitola představuje alternativu k enumerovaným teoriím obohaceným o autorův kvalifikovaný komentář směřujícím k dílu Komenského (s. 135 an.).7
Hábl kvalifikovaně analyzuje dostupné alternativy, co avšak v recenzované publikaci nereflektuje, je soudobý diskurs k otázkám morálky (resp. etiky a metaetiky) z hlediska kognitivních věd – konkrétně evoluční biologie (resp. sociobiologie). Konkrétněji prací Dennetta, u nás Flegra (2009)8 a dalších, kteří doufají, že darwinismus nám pomůže zodpovědět otázky původu morálních norem norem které nemůžeme vyvodit z čistě deskriptivních postulátů. Protože nemohu problematiku analyzovat v přiměřeném rozsahu9 recenzně cituji Hříbka, který sumarizuje, že „Moderní metaetika… předpokládá, že ambiciózní teze preskriptivní evoluční etiky se zakládají na určitých nedorozuměních ohledně jazyka morálky. Projekt preskriptivní evoluční etiky však pokračuje v méně ambiciózní formě pokusů ukázat, že teorie evoluce má vliv na pravdivost jistých morálních soudů.“ (Hříbek, 2011, 174-175). Bez ohledu na etický naturalismus se kognitivismus zamýšlí nad tím, jestli je možné „vyprávět evoluční příběh naší morálky – ať už se jeho detaily ve světle budoucího výzkumu změnili jakkoli -, znamená to, že jsme naši morálku jaksi legitimizovali či zdůvodnili? Nebo evoluční historie naši důvěru v morálku spíše nějakým způsobem podkopává? To jsou metaetické otázky – otázky sémantického významu morálních soudů, morálního poznání a povahy morálních faktů“ (201). Vzhledem k soudobé nevídaně plodné debatě k problematice z této strany problému by bylo minimálně vhodné se k problematice ze strany autora vyjádřit. Takto žel nečiní. Není zde prostor k analýze dané problematiky, nicméně mám opodstatněný dojem, že pohled evolučních biologů na genezi morálky patří v soudobém diskursu k „fundamentálním“.10
Komenského projekt má charakter filosoficko-teologické dobové reflexe problematiky. Autor přirozeně není komeniologem ve významu filologickém resp. filologicko-historickém, ale naopak – komeniologem v praktickém a čistě pedagogickém významu slova. Právě v hledisku poznání Komenského coby pedagoga par excellence poznání vyváženém a střízlivém, vězí ta nejkonkrétnější a nejradostnější část z čtení monografie. Od stránky 135, - a přiznávám, že uvítal bych mnohem více prostoru věnovanému Komenskému -, se autor věnuje kardinálnímu sujetu knihy: teologicko-filosofické koncepci výchovy člověka morálního, člověka „k dobru“. Vychovatelství Komenského je veskrze pansofické, je to reformator pansophicus.11 Škola je „labyrintem ducha“, ale vyvádění z něj je epistemologicky12 a pedagogicky cesta, jenž vede k člověku mravnímu a mravně vyváženému. Autor „Methodu mravnosti“ Komenského analyzuje pečlivě z hlediska psychologického (s. 147), řadí jej k realistickým antropologům (s. 149-152) , v celistvosti, přirozenosti (s. 152 an.), ne/samosvojnosti – tj.: ne/egodynamičnosti a završuje projekt Komenského rozborem v současnosti velice zanedbávaného momentu pedagogické praxe: spirituality (s. 157 an.). Spiritualita prostupuje, sebe-určuje a limituje pedagogický proces mravní ontogeneze dítěte a jsem potěšen, že skrze Komenského autor tuto teorému uvádí do teorie výchovy a to jako termín ne méně důležitý než-li terminologii konkurenceschopnosti, enviromentální výchovy nebo indoktrinace. V tomto kardinálním momentu Hábl udělal nejlepší a největší kus práce. Kapitoly věnované Komenskému představuji prostor pro zamyšlení pro lidi, kteří vnímají mravnost a etické chování živě a výzvu pro teoretiky pedagogiky.13

Mgr. Eduard Neupauer, Ph.D.
Lidická 610 417 05 Osek
eduard.neupauer@centrum.cz

Literatura

Derrida, J. - Roudinesco, E. (2003): Co přinese zítřek? Dialog. Praha, Karolinum.
Flegr, J. (2009): Evoluční biologie. Praha, Academia.
Hábl, J. (2015): I když se nikdo nedívá. Fundamentální otázky etického vychovatelství. Praha, Pavel Mervart.
Hábl, J. (2017): Člověk „dobrý“ a/nebo „zlý“? Antropologická varianta výchovy mezi autoritářstvím a liberalitou. In: Pedagogická orientace (27), 1, s. 181-197.
Hříbek. T. (2011): Evoluce morálky. In: Havlík, V. - Hříbek, T. (et al.). Z evolučního hlediska. Pojem evoluce v současné filosofii. Praha, Filosofia.
Komenský, J. A. (1956). Scholarum reformator pansophicus. Comenii de educatione et scholis methodo naturali emedandis novissimae cogitationes. Přel. J. Patočka. Praha, SPN.
Pavlas, P. (2015): Trinus liber Dei. Komenského místo v dějinách metaforiky knihy. Plzeň-Praha, Vyšehrad.
Ruse, M. (2011): Charles Darwin. Filosofické aspekty Darwinových myšlenek. Praha, Academia.
Strouhal, M. (2013): Teorie výchovy. K vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické disciplíny. Praha, Grada.

Komentáře (0)