18 let znásilňování a ponižování - náročná karma

recenze

Uloupený život (2013) / Lauralex (662 views)
18 let znásilňování a ponižování - náročná karma
Zrovna na tuto knihu se absolutně nehodí slovo recenze, protože recenzovat něčí život, něčí skutečný příběh, to nemůžete jen tak ohodnotit. Člověk vlastně ani neví, co k tomu říct.

Jako emočně založená, přecitlivělá osoba, na kterou všechno špatně působí, všechno prožívá, psychicky to na ni doléhá a bere si to k srdci, tudíž takováhle témata jsou pro mě neskutečně těžká, právě tyhle příběhy vyhledávám a zajímám se o to. Pak nemám mít deprese, že jo. Zní to blbě, ale zkrátka mě to přitahuje, i když je mi z toho neskutečně zle a smutno. A cítím jako povinnost, o tom mluvit a šířit to dál, aby to bralo na vědomí co nejvíce lidí.

Četla jsem ji už před rokem, ale je to jako bych ji četla teprve nedávno, pamatuju si to dodnes a stále mě z toho mrazí. Už nevím, jak jsem se k ní dostala, patrně když jsem četla nějaké články a zprávy a dozvěděla jsem se, že Jayciin příběh bude i v češtině. Její případ jsem neznala, ale chtěla jsem se o něm dozvědět víc.

Příběh dívky, která se v jedenácti letech stala obětí únosu. Řeknete si, že takových případů je spousta, ve zprávách je to téměř denně, ano, je, o to je to horší. A neuděláte s tím nic. Jak se tohle dá popsat "jen" na několika stranách, jak se s tím dá vůbec žít, říkám si. Pro mě je nejhorší, že se to může dít a děje kdekoliv a vy o tom ani nevíte. Ne každý má tu odvahu a sílu o tom mluvit. Jaycee ji našla.

V roce 1991 šla Jaycee jako obvykle do školy, domů už se ale nevrátila. Cestou ji unesl neznámý muž, omráčil ji paralyzérem, aby se nemohla pokusit utéct, odvezl daleko od domova a zavřel do tmavého sklepa, kde ji věznil a znásilňoval celých osmnáct let a kde bez lékařské pomoci porodila dvě dcery.

Pro nás naprosto nemyslitelné. Člověk ráno vstane, jde do školy nebo do práce, na kterou si stěžuje, večer přijde domů, podívá se na televizi a lehne si do postele, každý den znovu a znovu. Bereme to jako samozřejmost, až nás to někdy štve, ale jaké to je pro jedenáctiletou holku, ještě dítě, která neví, co s ní bude, bojí se, může jen čekat ze dne na den a jediné, co chce, je máma.

Všechno, co ji měla naučit máma, ji "naučil" nějaký psychopat, který si jen tak vzal právo na její život. Je to odporné. A nakonec si stejně musíte zvyknout a ty lidi nějak respektovat, nebo jak to říct. Jste na nich závislí, protože oni drží v rukou váš život a nakonec je začnete mít svým způsobem ještě rádi, protože nikoho jiného nemáte a co vám oni nedají, nedostanete, jste vděční za všechno. Naprostý psychický teror.

Měla jsem šílené nutkání toho chlapa i tu ženskou uškrtit, zničit, všechno jim to vrátit, cítila jsem neskutečný vztek a nenávist a tím jsem si uvědomila ještě větší bezmoc. Že já s tím nic nezmůžu, i když bych chtěla a měla. Člověku se nechce věřit, že takové zrůdy na světě jsou, ale jsou, bohužel. I doživotí je za tohle málo.

Nastaly slabší chvíle, kdy jsem myslela, že to nedokážu dočíst, ale potřebovala jsem vědět, že to dopadne dobře. Dobře je v tomto případě špatné a nemístné slovo, tohle už dobré být ani nemůže, nicméně díky bohu, že alespoň tak. A pak taky už kvůli Jaycee. Ona to musela prožít, já to jen čtu v bezpečí a teple svého domova. Čtení to není lehké, ale celou dobu jsem si říkala, že to dočíst prostě musím a chci, nesmím před tím zavírat oči. Člověk si uvědomí, že se má vlastně dobře i se všemi problémy a starostmi, které ho trápí.

V knize jsou i zápisky a kresby z jejího deníku z dob věznění, které mě teda občas dostaly víc než samotná kniha.

Je to strašný, takovýhle věci se prostě nemají dít. Ať už ze strany uneseného dítěte nebo jeho matky. Teď si jenom představte, kolik takových unesených dětí na světě je, a ne všechny mají takovýto konec. Nedokážu si představit, kdyby se to stalo mně, asi bych radši umřela. Osmnáct let, to je vlastně skoro celý můj život, o to je ta představa ještě horší.

Četla jsem k tomuto případu i nějaké články, kde byly také fotografie Phillipa a Nancy - páru, který ji unesl, a je mi z toho ještě víc zle. Vůbec jsem nevěděla, jak si je mám představit, ani jsem si je radši moc nepředstavovala, ale i tak si člověk utvoří nějakou představu, byť minimální, nicméně takhle jsem si je nepředstavovala ani v nejmenším, úplně mě to vyděsilo.

Podle mě by se tato kniha neměla hodnotit, já si na to teda neopovažuji mít právo. Není to kniha, ke které by se člověk vracel, ale měl by o ní vědět. Není to zrovna pro slabší povahy, ale i já jsem to zvládla. Leč mi z toho bylo úzko, knihu doporučuji.

Smekám a obdivuju Jaycee, že to dokázala napsat. Má neskutečnou sílu, i po tom všem se směje na svět. A taky má můj obdiv za to, jak miluje svoje dcery (první z nich porodila ve čtrnácti) i přesto, za jakých okolností se narodily a kdo je jejich otec. A hlavně za to, že dokázala přežít.

Komentáře (0)

kniha Uloupený život recenze