V životech loutek přehled

03.05.2024

(SPOILER) Na tuhle knížku jsem se hodně těšila. Od autora jsem už něco četla a obzvlášť Dům v blankytně modrém moři se mi moc líbil. Stejně jako v něm, i tady je hlavním konceptem rodina, kterou si najdeme sami, což mě moc baví. Hlavně, když je poskládaná z co největších podivínů. Oba stroje, Rambo i sestra Ratched, si mě naprosto získaly. Jejich společným interakcím jsem se smála jako blázen a obzvlášť maličkého Ramba jsem si zamilovala. Vic byl taky sympaťák a jeho osud mu vůbec nezávidím. Být posledním člověkem na Zemi, to je zatraceně velké břímě. Hap jako jeho partner se mi k němu docela hezky hodil, i když je to takový bručoun.
Příběh jako takový byl podle očekávání milý a náležitě hořkosladký. Hrozivá pohádka o tom, jak lidstvo dost možná skončí. Jen mi připadal takový krotký. Jako by mu ještě něco chybělo. Možná víc jiskry a razance. Možného důvodu jsem se dopátrala, když jsem si četla poděkování autora. Klune v něm zmiňuje, že do této knihy byl přinucený zasahovat jako do žádné jiné. Předpokládám, že na nátlak redaktora. Lidé prý ještě nejsou připraveni na podobu knížky v její původní podobě. Nevím, jaká ta původní podoba byla, ale tuším, že příběh by v ní byl mnohem lepší. Dost mě to mrzí. Nemyslím si, že by někdo měl zasahovat do duševního vlastnictví autora. Zajímalo by mě, o čem tam psal, co by mohlo dnešního čtenáře šokovat, ale jak nám ukazuje historie, pokud by román svět nepřijal dnes, nejspíš by to udělal o pár desetiletí později a s velkými ovacemi. To ovšem není autorova chyba. Vím, jaké tlaky nakladatelství leckdy vytváří, aby se knížky co nejvíc prodávaly. Samozřejmě chápu, že je to jejich obživa, ale my, čtenáři, jsme tím nejspíš o hodně ochuzení.
Ale to bylo jenom takové povzdechnutí. Knížka jako taková je určitě skvělé počtení, které čtenáře zahřeje a potěší, navzdory některým děsivým předpovědím.