Odysseus přehled

25.01.2024

Jediná kapka whiskey
Aneb –
Budu mít na pohřbu plačky? Budou pro mě slzy ronit?

Je mnoho i písemně doložených názorů spisovatelů a myslitelů na knihu Jamese Joyce, Plačky nad Finneganem. Nabokov např. ji přirovnává ke chrápání ve vedlejší místnosti , ten obraz se mi líbí, i když Plačky moc ne. Připadají mi nějak křečovité, asi jako ten oblíbenej Kaplan co má třídu rád. Ale o to tu teď nejde.
Žádný z těch názorů na knihu se ovšem netýká původní irské balady, která byla pro Joyce předlohou – přitom ta se mi líbí nejvíc. (Balada – komedie?)
Ten příběh je o jediné životodárné kapce whiskey. Při pohřební hostině (anglicky wake, což ovšem znamená také „probuzení“, tento význam se ale většinou v překladech nezohledňuje) do úst mrtvého těla ukápla whiskey, načež mrtvý ožil.(Wikipedie)
Když jsem si uvědomil, že tedy rakev s mrtvým musela být v místnosti, kde se pláč a hodování odehrávalo, vzpomněl jsem si na jednu svou starou známou a napsal jsem jí, aby mi napsala, jak to vlastně bylo.
Pozor! Upozornění pro ty co málo čtou – tady začíná mystifikace! Pochopitelně jsem v r. 1924 nemohl mít v Irsku známoubyl jsem na houbách, mojí mamince byl rok.
A za pár dní mi přišel dopis:
(jenom jako, chápete?)
No, ahoj, Martinevčera ten můj trouba přišel na skrýš v kredenci, kam před ním schovávám penízky, naštěstí jen na tu malou skrýš, velkou nenajde. Vázičku vyprázdnil , peníze propil a přitáhli ho na práh kumpáni jistě hodně po půlnoci. Podrželi ho, opřeli o vrata a zmizli. Otevřela jsem mu, padnul dovnitř. Měla jsem v ruce velkou vařečku na vyváření prádla, že mu jich pár nasolím, ale byl hodnej, tak mi ruka klesla. Už takhle má dost a bůhví jak ho ráno budu budit do práce. A tam jít musí.
Druhý den ráno odešel v klidu, pak i děti a já myslela na řezníka, že mu dlužím a že dlužím i za látku Madlence na kabátek. A kde to teď vzít?
Prala jsem prádlo a zašívala jsem, když přišla Pipsi z hájenky, abych s nima šla brečet na Finnův pohřeb. Ten moula lez lízlej na lešení a spadnul z něho. Jak může bejt dobrej zedník takhle blbej
Kolik nás plaček bude, ptala jsem se jí a potom – a dá mi někdo něco?
Odpověď byla dobrá, dluhy z toho co dostanu za pláč zaplatím a ještě něco málo zbyde. – Tak chceš? Ptala se Pipsi. Tak ano, řekla jsem, ano, chci. Ano.
Nejvíc mě překvapilo co? Že tam s náma bude bulit ta kráva Gerty, to ne, to jsem čekala, ale že vystaví nebožtíka v rakvi přímo na pohřební hostině mě překvapilo. To se běžně nedělalo. Musela jsem se jít podívat a Finn ani moc mrtvě nevypadal, jen se nehejbal. Jenže tuhej byl a už mi nikdy nestrčí ruku zezadu pod sukni, ani mi nebude tajně hladit nohy, nepodívá se, chudáček, těma očima, modrýma jak otevřený nebe no a to už jsem brečela, ani jsem nepotřebovala tu cibul co jsem mnula rukou v kapse zástěry.
Anna na mě překvapeně koukla a začala bulit taky a za chvilku už jsme koncertovaly a slaně kapaly svorně, všechny čtyři. Jistě si ten parchant občas šáhnul i na ty druhý, napadlo mě, víš, Martine, no, v tomhle ti byl dost podobnej Ale co, řekla jsem si, teď už je to jedno.
Potom chlapi chodili k rakvi a Finnovi připíjeli. Nás si moc nevšímali. Taky na nás toho nebylo moc ke koukání, brečící ženský celý v černým, černej hlouček.
Poslední šel k rakvi zrzavej Orm s velkým panákem, pěkně už byl naťuknutej, svítily mu oči a jak Finnovi připíjel, ušplíchla mu kapka whisky a dopadla mrtvýmu rovnou na pusu.
A já jsem ti měla najednou pocit, že chudák Finn není mrtvej, že se začne pomalu hejbat a chlapi mu pomalu pomůžou z truhly ven a von Finn se pak doopravdy začal pomalu hejbat, nejprve zamrkal jak kulihrášek a já jsem vyjekla a zatahala jsem za rukáv toho svýho, aby se otočil a podíval a všichni čuměli co se děje
Pak k nám přišel strejda z dědiny, té horní, Finnův příbuzný a dal nám peníze, o který už jsem se začala bát. A vlastně nás pak skoro vyhnal pryč
To ostatní už asi znáš, ty muj starej známej a milej Martine. Píšu ti, jak vidíš, nejen z dálky, až z Irské země, to myslím jako hlínu, teď, ale i proti času. A i když zedník Finn pak po „smrti smrťoucí“ ještě žil a dělal hezkých pár let, tobě dám jednu dobrou radu – když jsi lízlej, nelez na střechu, ani na lešení!
Tak to vidíte. Dopis sem dávám skoro celý, až na dvě trochu citlivá místa, která se mi nepodařila dobře upravit pro mravopočestnou mládež a proto jsem je vyjmul. Vyňal? Ale odkud, to vy asi ani nepoznáte.
A pro ten krásný dopis jsem se rozhodl vzít si Joyce znovu na noční stolek a občas před spaním otevřít, zalistovat. Ale ouvej! Hned první večer jsem vážně uvažoval, jestli bych chtěl mít na pohřbu plačky a v noci se mi pak zdálo, že o tom jednám s Thomasem Mannem.
„Milý hochu“, řekl mi kupodivu, vždyť to, co bude potom, Tam, už vám může být jedno. A řekl mi to česky.
Ano, tím koncem končí všechny konce.

Technická poznámka – Thomas Mann/ a jiní němečtí spisovatelé/ – se stal při svém útěku před nacisty československým občanem. Je to tedy náš, československý nositel Nobelovy ceny míru za literaturu, abyste věděli.
O knize Jamese Joyce, Odysseus Thomas Mann prohlásil, že je to román, kterým končí všechny romány.

28.08.2023

Pre mňa už žiadna kniha nebude ako táto, napriek tomu že tu celkom dostáva kritiku. Je hoci náročnou cestou, ale tie vždy prinášajú najväčšie uspokojenie. Neviem si vybaviť, či mi niekedy nejaký text, nejaká kniha chýbala po dočítaní viac, ako Odyseus. Ešte pár dní som ju potreboval spracovať a aj náročnejšie texty po nej zrazu boli jednoduché a priamočiare. Kto chce, nájde v nej úplne všetko. Občas som sa vytáčal nad tým, že som sa musel pár paragrafov vracať, je ťažké pri nej udržať pozornosť. Každá jedna epizóda je ako malý román v románe, niekedy je naozaj zachytený proces myslenia úplne dokonale. Niektoré pasáže sa dajú ešte viac vychutnať v angličtine, ktorá v hlave naozaj vytvára pri tomto texte pôsobivý zvuk. (úplný záver poslednej, inak mojej najmenej obľúbenej epizódy, má v sebe emocionálnu silu, ktorú nedokázal preklad zachytiť). O Odyseovi sa dá básniť celé hodiny...asi patrím podľa kritiky ku mnohým ľuďom (ku ktorým by mi vlastne nevadilo patriť), ktorých Joyce oblbol masívnym podfukom, alebo je to naozaj veľmi dobrá kniha. To, že sa nepáčila W. Woolfovej je podľa celkom pochopiteľné, keď už pre nič iné tak minimálne pre jej sociálny element, ktorý jej musel byť na hony vzdialený.