Násilí bez předsudků přehled

26.07.2023

"by / to / byla ta / největší báseň / jen // jak to napsat", píše Těsnohlídek v otvírajícím textu knihy poté, co stroze vylíčí prostředí dánského pobřeží. Báseň se zde jeví jako cosi předliterárního, přičemž samotný akt psaní už pouze tuto skutečnost poletující si po světě uzemňuje do slov. A v tom vidím úskalí této poezie o slova tady vlastně moc nejde.
Celá řada básní je formulována v třetí osobě množného čísla, čímž se naznačuje nadosobní, generační potenciál výpovědi. Generace, kterou neohrožuje žádná evidentní krize, ale i tak se plahočí v nenaplněných očekávání, trmácí se bez jakéhokoliv ideálu a cyklí se v uondaných stereotypech. Je jakoby po všem, ale zároveň nic není dosáhnuto, všechno uplynulo, ale zároveň se nic nezměnilo. Zároveň je zde zřejmá intence směrem ven - okolní svět je protkán konzumem, povrchností a banalizací prožívání. Těsnohlídkův styl ovšem někdy totéž přejímá, takže se zde předkládají prázdné fráze a ohrané (jakkoliv sugestivní) vztahové scenérie. Na jednu stranu to lze číst způsobem "Na světě je málo věcí v pořádku a ani já mezi ně nepatřím.", jak někde píše Elsa Aids, jako poukázání na to, jak z mileniálů, kteří vyrůstají v neúprosném postsocialistickém prostředí, nemůže vzejít nic jiného, než co je zrodilo. "jsou lemovaný klukama co / s chutí někoho zmlátěj / protože je jinej - / klukama co / s chutí někoho zmlátěj / aby byli jiný", píše se trefně o reprodukovaném maloměstském násilí. Na stranu druhou to čtu i jako manýru - některé motivy se úmorně opakují a morální kýč v některých básní pak dává vyvstat pochybnosti, jestli mám před sebou doopravdy autentickou poezii, nebo naopak vypočítavou věc cílící na city.
Velkou část sbírky tvoří chrlivé proudy, které se v krátkých (a skvěle rytmizovaných) sekvencích řetězí a řetězí, které svou těkavostí a neuspořádaností umocňují onen motající se životní pocit. To s sebou nese nemálo balastu, který někdy překračuje únosnou mez tohoto jinak efektivního gesta. Zároveň jej ale lze chápat jako potřebu zaobalit se do slov před nelítostnou skutečností (taky že má sbírka lecjaké autoterapické rysy) či jako snahu najít v proudu řeči přece jenom alespoň "těch pár správnejch slov". Větší problém podle mě tvoří neucelenost stylu - zdálo by se, že je přímý a oproštěný od všemožných cingrlátek, ale ve skutečnosti i Těsnohlídek používá řadu laciných metafor ("měsíc sypal jinovatku do trávy"), které ve výsledku tu nepřikrášlenou syrovost dost podemlývají. Navíc ani přímost nemusí znamenat lhostejnou ledabylost výrazu - patvary typu "jseš", zvláštní užívání znamének (+, & či neustálené pomlčky) nebo náhodně vložený kaligraf dělají z básní, které si jinak zakládají na podobnosti s mluveným jazykem, kočkopsa.
Co se mi líbilo: opakovaný zájem nejen o vlastní osud, ale i o okolní občany - kluky z učňáků, přestárlé mamky a naivní holky vycházející základku, jakkoliv to někdy vyznívá barvotiskově, tak tam tu urputnou starost cítím. Pak taky verše, které svou úderností a konkrétností působí, a to silně - "jsem ten co ožere z dortu marcipánový kytky / když se nikdo nedívá --" Jinde se píše, že "armáda kluků ve vytahanejch svetrech / svět nespasí" - to nezestárlo. Naopak až archaicky působí obrazy prostitutek kolem hlavních silnic a partnerské předávání vytisknutých fotek; sbírka vyšla roku 2009 a od té doby bující digitální zkušenost proměnila mnohé. I proto pojímám Násilí bez předsudků spíš jako dokument mileniálského prvního desetiletí či jako styčný bod porevoluční české poezie, než že bych mu uznával sršící estetické kvality.

v olomouci

mívám náladu
rozbít
každý druhý okno
kolem kterýho projdu
jen
tak
ze zájmu

rozbíjet okna


(s. 28)