Jeden den přehled

10.07.2024

Nerada odkládám nedočtené knihy, tak jsem se tou tlustou bichlí prokousala až do konce. Možná už jsem na podobný typ knih stará, ale mně to přišlo vcelku o ničem. Něco jako trochu jinak podaný Deník Bridget Jones, až na ten závěr (a ten mě teda nebavil už vůbec).

Dexter po většinu života na přesdržku a Emma vlastně taky - pokud si po vysoké škole nebyla schopná najít normální práci (opravdu nepovažuju za normální s VŠ vzděláním pracovat ve fastfoodu, když to není moje volba) a do 35 let partnera a mít rodinu, tak s ní něco nebylo v pořádku. Vlastně nebylo, chtěla Dextera a promrhala mládí, protože pro to nic neudělala.

Dexterova matka umřela dle příběhu ve 49 letech a jeho sestra v té době měla 34, to ji vážně měla v 15?
Slovem nehýtky byly myšleny nehtíky, bylo tam pár dalších podobných specialitek.
Jinak průměrný, místy až špatný překlad a nedostatečná redakce/korektura mě u tohoto nakladatelství, které považuji za záruku kvality, celkem nemile překvapily.

06.06.2024

Tato bichle se mi dostala do ruky až po shlédnutí stejnojmenného filmu. Zaujal mě způsob vyprávění skrz konkrétní den, rok po roce, který kupodivu autorovi dovoloval i určitou pružnost a možnost postupného objevování osobních tajemství i chvil podstatných pro celistvost románu. Příběh mě natolik uhranul, že mi stálo za to prokousat se 400 stranami, přestože jsem věděla, co se na nich zhruba bude dít.
A jsem ráda, že jsem knihu dočetla až do konce. Pochopila jsem díky tomu hlavní postavy, jejichž jednání, zasazené do širšího kontextu děje, charakterových vlastností a vnitřních pohnutek, najednou dávalo smysl. Dokonale to rozbilo ve filmu naznačenou černobílost hlavních hrdinů. V některých jejich prožitcích jsem teď zahlédla otisky těch mých, z doby kolem dvaceti let. A napadalo mě, kolik chyb a blbin je možné za život udělat, ale že je to zároveň normální, lidské, někdy i nevyhnutelné. Nakonec stejně nejvíc záleží na tom, jestli si dokážeme své slabiny uvědomit a jak se potom postavíme ke každému novému dni.

Autor se velmi poctivě snažil zachytit komplikované, až protichůdné dojmy a emoce, které daly jeho postavám i příběhu hloubku a uvěřitelnost. Navíc je mistrně dávkoval v tu pravou chvíli, aby to nejdůležitější ještě muselo čekat na rozkrytí (podobně, jako si v životě to opravdu podstatné někdy uvědomíme až po delším odstupu). Zároveň mě udivovalo, jak si dokázal držet linku vtipnosti i tam, kde objektivně moc vtipu hledat nešlo. Pomohlo to čtivosti i stravitelnosti knihy.
Během čtení mi v hlavě občas zněla filmová hudba od Rachel Portman nebo přicházely emoce úplně opačné, než měla určitá pasáž vyvolat - s vědomím dalšího vývoje příběhu všechno dostalo hutnější a osobnější nádech. Dočítala jsem s těžkým srdcem, protože jsem měla pocit, jako by Dexter a Emma byli mí blízcí přátelé, jako bychom se znali osobně a s poslední stranou knihy se museli rozloučit.